Bill Laurance do povědomí široké veřejnosti vešel právě jako jeden ze základní sestavy dnes už kultovních a stále novátorských Snarky Puppy. Na svém kontě má ale spolupráci s takovými jmény, jako je saxofonista Chris Potter, kytarista Lionel Loueke, Bobby McFerrin nebo skupina Morcheeba. Se svým sólovým projektem zatím natočil čtyři alba, která nahrál s kolegy ze Snarky Puppy, kapelníkem a basistou Michaelem Leaguem a bubeníkem Robertem „Sputem" Searightem. Aktuální album trio vydalo na sklonku roku 2016. Na evropské turné, které vyvrcholilo právě v Praze, si ke spolupráci pozval instrumentalisty ze své domoviny, jejichž jména rovněž rezonují v hudební sféře, Chrise Hysona, alternujícího kontrabas a baskytaru, a výtečného bubeníka Joshuu Blackmora.

Jak již bylo zmíněno o pár odstavců výše, trio podalo solidní výkon. Jistě by se dalo polemizovat s označením jazz, čistokrevný žánr to nebyl, ačkoli to znalí posluchači ani očekávat nemohli. Laurancova autorská hudba je totiž tečnou hned několika různých stylů. Temperamentní groovy nesou stopy world music, funku, pianista se nebojí žánrových i dynamických změn a v oblibě (jak patrno i z nahrávek či předloňského vystoupení Snarky Puppy v Přerově) má volná klavírní preludia.

Rukopis Snarky Puppy byl znatelný z celého Laurancova repertoáru. Oba sidemani, Hyson i Blackmore, hráli skvěle, Blackmore zazářil v otevřeném sóle. Co nelze Laurancovi upřít, je jeho smysl pro minimalismus, ať už ve výběru motivů nebo provedení sól, ne nutně technicky vyhrocených. Zazněly například skladby Chia, Madeleine nebo Aftersun. Opravdovým vrcholem koncertu byl přídavek, Laurancův hit Ready Wednesday z alba Flint.

Nemohu si zde ale odpustit pár výtek ke koncertu, který obecenstvo i přesto tolik nadchl. Jednak to byl opravdu špatně vyřešený výsledný zvuk, ať už to bylo prostorem, nebo aparaturou. Nejedná se o jednorázovou akci, nýbrž o festival, který se postupně domáhá pověsti seriózního a jinak skvěle organizovaného počinu, proto to bylo trochu překvapivé zklamání. Jednak to byly taky momenty, kdy Laurance, evidentně zapálený a vyburcovaný davem, pronášel cosi jako politickou agitku, která ale zazněla naprosto bez kontextu, dál si neodpustil ani poněkud plytké citace Stevieho Wondera. A co se týče celkového výběru a propagace Laurance jako hlavní hvězdy festivalu, vše je v pořádku, jedná se o držitele významného ocenění a výborného hudebníka. Nasnadě je ale otázka, zdali je to skutečně Laurance, nebo blyštivý odkaz Michaela Leagua, který vnáší do projektu exkluzivitu.