Tommy Emmanuel opět nezklamal a předvedl bravurní show, je však velmi těžké psát o koncertu, který slovy lze velmi špatně popsat. Mistrovská hra, energie, vtip a showmanství, skvělý zvuk, dynamika, komunikace... To vše činí živé koncerty magickými a u Tommyho Emmanuela to platí dvojnásob. Pojďme ale vzít večer pěkně od začátku.

První půlhodina koncertu patřila předskokanovi, americkému kytaristovi Adamu Raffertymu, a o tom, že se jedná o skvělou volbu, bylo jasné již po několika úvodních minutách. Adam se věnuje výhradně interpretaci převzatých skladeb, ale osobitým způsobem a své vystoupení navíc okořeňuje zpěvem a především beatboxem, což ukázkově předvedl i v Rudolfinu. Energické vystupování, skvělá hra a po pár skladbách byli diváci jeho. Ti nadšeným potleskem na konci nedali Adamovi také jinou možnost, než zahrát přídavek, kterým nebyla žádná jiná skladba než ta, která ho patrně asi nejvíce proslavila – Billie Jean. Při této skladbě si publikum také zazpívalo a najednou se člověk ocitl atmosférou v malém klubu. Nutno zmínit, že zaranžovanou a zinstrumentovanou má tuto skladbu americký kytarista skvěle a některé pasáže, kdy hraje složitou basovou i pěveckou linku dohromady, nejsou vůbec jednoduché.

Bouřlivý potlesk postupně dozníval a pokud byste nyní čekali hlavní hvězdu večera, nedočkali byste se. Bohužel následovala nesmyslná 15minutová přestávka. Po ní ovšem již nebránilo nic tomu, aby na prkna Dvořákova sálu Rudolfina jistým krokem a z úsměvem od ucha k uchu nevkročil Tommy Emmanuel. A pak následovaly téměř dvě hodiny kytarového šílenství. Zběsilá hra, avšak nikdy se nejednalo o kytarový exhibicionismus na úkor hudby jako takové, v jednu chvíli extrémně rychlý bluesrockový vál a o chvilku později pak klidná a jednoduchá, intimní a dojemná skladba I Still Can't Say Goodbye, kterou Tommy Emmanuel zpíval s viditelným pohnutím.

Nechyběly samozřejmě ani perkusivní kousky, které na chvíli proměnily Rudolfinum v místo afrických šamanských rituálů. Posluchače neochudil Tommy ani o jeho typický dialog štětky a mikrofonu, při kterém údery bubenickou štětkou do mikrofonu simuluje dalšího perkusivní nástroj. Do toho stačí ještě druhou rukou hrát další rytmické paterny na ozvučnou desku kytary a zároveň levou rukou ještě basovou linku. Nepopsatelné.

Co se týče skladeb jako takových, koncert byl, jak už to tak u Tommyho bývá, mixem jeho vlastních skladeb a pak jeho oblíbených coverů. Zazněla Over Ther Rainbow, Classical Gas, Guitar Boogie a i nádherná skladba George Harrisona While My Guitar Gently Weeps. V průběhu koncertu se však člověk neubránil dojmu, že je Tommy poněkud unavený. Ne, že by se to snad projevilo na jeho hře, ale i tak. Možná shoda náhod, anebo prostě jen velmi náročný život muzikanta, který žije již roky dvojnásob nadoraz než řada ostatních. Tento fakt nakonec potvrdili i ti, kteří měli to štěstí se s ním po koncertě na chvíli setkat v zákulisí. Těsně před koncem celého koncertu se na pódiu objevil ještě Adam Rafferty a dohromady si pánové střihli ještě dvě skladby. Na jednu instrumentální se pak ještě zastavil na pódiu pořadatel koncertu Stanislav Barek.

Závěrečné trojnásobné standing ovation, jako přídavek z hlavy zahraný Mozartův Turecký pochod a zcela na závěr krásná intimní instrumentální skladba. Děkujeme Tommy a odpočiň si!