Koncert jako takový byl nejen programově, ale i hudebně rozdělen na dvě části. Jako předkapela se plzeňskému publiku představil Quartet Jaromíra Honzáka, známého českého kontrabasisty a skladatele. Na pódiu se kromě něj objevili i přední mladí představitelé české jazzové scény: kytarista David Dorůžka, bubeník Roman Vícha a klávesista Vítek Křišťan. Speciálním hostem večera byl pak známý plzeňský saxofonista Pavel Hrubý, kterého kromě jiného můžeme znát i z jazzové formace Limbo. Quartet hraje především avantgardní skladby Jaromíra Honzáka, pocitově spíše introvertní a melancholické. V několika případech (obzvláště ve zcela poslední skladbě) dali muzikanti posluchačům ale jasně najevo, že i v groovových vodách se cítí jako doma.
Čtěte také: Radostný i melancholický jazz v podání kapely Limbo
Několik písní mělo i zajímavý experimentální charakter (např. píseň Laika), kde Jaromír Honzák použil svůj kontrabas looper a zbylí muzikanté pak dotvářeli atmosféru Laiky obíhající po oběžné dráze různými zvuky a ruchy. Obzvláště bubeník Roman Vícha dokázal, že práce se zvukem bicí soupravy je jeho silnou stránkou. Ve většině písní dostali prostor i sólisté, především saxofonista Pavel Hrubý a kytarista David Dorůžka, jejichž sólové výkony byly excelentní. Velmi příjemný a ne zcela typický (obzvláště na jazzových koncertech) byl i fakt, že šéf kvintetu před každou z písní vždy krátce pohovořil o následující skladbě a objasnil myšlenky, které ho vedly k jejímu zkomponování. Obzvláště u takovýchto jazzových kompozic s často dosti složitou harmonií se jedná o výborný způsob, jak posluchači tyto skladby přiblížit.
Po krátké přestávce a přestavbě se na pódiu nejprve objevilo na úvodní skladbu německé trio Paulo Morello Group ve složení: Paulo Morello - kytara, Christoph Huber - bicí a Jermaine Landsberger - hammondky. Již od prvních vteřin bylo zřejmé, že se můžeme těšit na mnohem konzervativnější jazz než v podání Quartetu Jaromíra Honzáka. Bylo také zcela jasné, že před sebou máme opravdu špičkové a sehrané hudebníky, již od prvních minut nabral koncert příjemný drive. Po úvodní skladbě byl ten pravý čas na to, aby se na scéně objevil muž večera Randy Brecker. Za potlesku obecenstva a s typicky americkým úsměvem rozvážně došel k pódiu, rozložil noty, nasadil brýle, mrknul na spoluhráče a ... pak prostě začal hrát. Bezchybně, skvěle, s přehledem.
Po každé písni jako by se čtveřice více a více zahřívala (a to doslova) a poslední skladby byly opravdu famózní a patřily k vrcholům večera. Precizní sehranost, dokonalá komunikace a učebnicová sóla všech interpretů místy vynášela koncert do doslova nebeských výšek. Každý z muzikantů hrál skvěle, především Paulo Morello dokázal, že je opravdový mistr svého nástroje a mimo jiné i výborný skladatel. Krásný medový zvuk jeho gibsona a perfektní sóla, která se v některých částech zcela vzdálila od swingovo-be-bopových vod až kamsi k jazzrockovému drivu.
Většina skladeb se nesla v klasickém swingovějším duchu, ale nechyběla ani latina a ke konci i vyloženě groovovější skladby. Většina předvedených písní pocházela z nového alba Hammond eggs – Back in the pan, které trojice německých muzikantů společně s Randym Breckerem a Bobem Mintzerem (sax) nedávno natočila v Německu. Nechyběla ani jedna skladba Randyho Breckera, v průběhu večera zazněla i krásná převzatá píseň For Django od Kosty Lucakse.
Večer příjemně ubíhal a tak, jak už to u dobrých koncertů chodí, si člověk ani nevšiml, že čtveřice hraje již téměř devadesát minut. Následovala poslední píseň, přídavek a pak krátce před jednáctou večerní byl koncert zakončen. Zcela jistě se jednalo o jeden z nejlepších jazzových koncertů v Plzni za dlouhou dobu a nezbývá než pogratulovat a poděkovat organizátorům festivalu Jazz bez hranic.
