Íránská hudba je v porovnání s indickou postavená na odlišném náhledu na stavbu skladby. Spojuje je sice stejný příklon k improvizaci, ale co se pojetí vývoje písní týče, tam se podstatně liší. Oba virtuozní hráči, Hossein Alizadeh na buben Tombak, Pejman Hadadi na setar, zvolili koncepci koncertu jako takřka jednu velkou improvizaci. Ve skutečnosti se jednalo o dvě takřka půlhodinové skladby, kdy mezi nimi hudebníci dali jedinkrát prostor publiku pro potlesk. Skladby jinak byly poměrně obtížné na vnímání, z neíránského pohledu, takže bylo potřeba se soustředit na každý tón a úder do bicích, neboť právě v drobnostech se oba umělci vyloženě vyžívali. V každém případě se musí uznat, že oba hráči si co do virtuozity neměli navzájem co vyčítat. Oba se s přehledem vrhali do divokých improvizací s dokonalou souhrou hráčskou i myšlenkovou.

 

 

I v klidnějších pasážích bylo poznat, že aniž by se na sebe potřebovali dívat, dokáží spolu i tak komunikovat. V tomto ohledu bylo hodně co obdivovat. Je otázkou, jestli samotný koncept pouhé improvizace nebyl ale nakonec přeci jen poněkud nešťastný. Většinu doby oba hudebníci nevybočili do jiné tóniny, což brzy začalo působit poměrně rušivou monotónností. Nemelodičnost improvizovaných skladeb v tomto ohledu lepšímu dojmu rovněž příliš nenahrávala. Podtrženo, sečteno.

Posluchači v Pražské křižovatce měli šanci vyslechnout hodinovou improvizaci plnou brilantní techniky, které ale chyběla větší melodičnost, či nějaký jiný prvek, který by zbavil pocitu chladnosti a odtažitosti. Reputaci si na konci přeci jen hudebníci vylepšili svojí známější skladbou Torkaman, která v sobě spojila přirozeně právě prvky melodičnosti i improvizace. Škoda, že tohoto koření nevyužili Pejman Hadadi i Hossein Alizadeh dříve. Dojem z koncertu by poté byl podstatně lepší.