Nad trenčínským letištěm pálilo ve čtvrtek odpoledne slunce a vítalo všechny příchozí fanoušky. Někteří šli najisto, jiní se museli zprvu trochu rozkoukat, ale hned od začátku v areálu panovala správně pohodová nálada. Pódium jako první rozehřála mladá kapela dvou rock´n´rollových muzikantek Deap Vally, která svými kytarovkami navnadila publikum na vystoupení následující velké hvězdy, a sice britských Band of Skulls. Ostré kytarové riffy, nakažlivá energie, bluesové přechody, to vše kapela naservírovala nadšenému publiku v zapadajícím slunci. Jestli za dobrou náladu mohla atmosféra začínajícího festivalu, nebo skvělý výkon britského tria, je úplně nepodstatné..
Pod názvem Band of Skulls by si leckdo představil starou hardrockovou kapelu a možná by se ani moc nemýlil. Tento britský projekt sice zase tak starý není (vznikl v roce 2004), nicméně svým těžkotonážním kytarovým zvukem a výraznými bicími představuje nostalgickou připomínku éry garážových rockových skupin. Tento fakt je pak ještě umocněn vizáží vlasatého kytaristy i bubeníka, kteří jako by vypadli z některého ze starých filmů o začínajících kapelách. Během živelného vystoupení zazněly nejznámější singly jako I Know What I Am, Himalayan či na závěr vypalovačka Death By Diamonds and Pearls.
O to větší pak bylo rozčarování, které přineslo vystoupení Ukrajinské národní filharmonie. Po energickém rockovém koncertě přišla ledová sprcha v podobě lehce depresivních smyčcových tónů a unylých skladeb. Vousaté rockery v prošlapaných converskách nahradil dirigent ve fraku, výrazné kytary zase sentimentální zvuk dechových a smyčcových nástrojů. V divadle určitě skvělý zážitek, na letním festivalu trochu nuda. Vznešený orchestr působí v kombinaci s přiopilými festivalovými návštěvníky rozvalenými na trávníku prostě nepatřičně.
Ospalé publikum opět přivedlo k životu až následující vystoupení australské vycházející hvězdy Tame Impala. Zasněné melodie s prvky psychedelie doprovázené mladickým hlasem frontmana Kevina Parkera by normálně navodily decentní melancholickou atmosféru. Po předchozí uspávačce v podobě ukrajinského orchestru však zapůsobily jako adrenalinová injekce. Stoupající nadšení z vystoupení australské pětice, která byla dokonce nominována na cenu Grammy, nakonec vygradovalo během jedné ze závěrečných písní, a sice notoricky známé Feels Like We Only Go Backwards. Příjemně naladění fanoušci pohupující se do rytmu, působivé světelné efekty a Kevinův sameťák, při jehož poslechu tajete. To je ta správná pohoda!
Podívejte se také na fotogalerii z prvního dne festivalu Pohoda
S doznívajícími tóny Tame Impala se návštěvníci v jednom velkém chumlu, v němž vzrušeně šumělo Kraftwerk, rozeběhli k hlavnímu pódiu. Vrcholem čtvrtečního programu totiž byli právě tito průkopníci elektronické hudby, kteří kromě sebe přivezli do Trenčína také poměrně úsměvnou 3D vizuální show. Napjaté publikum v retro 3D brýlích, primitivní sci-fi projekce a čtyři robotičtí šedesátníci přilepení ke svým pultům vytvořili scénu jako vystřiženou ze starých dílů Star Treku. To, co však ze začátku působilo zábavně, se postupem času začalo zajídat. Kraftwerk jsou sice legendami svého žánru, ale způsob jejich vystupování zamrzl zhruba někde v osmdesátých letech. Hodina vesmírných projekcí a monotónního elektronického setu by se snesla, dvě jsou možná trochu moc. Jedno se jim však musí nechat. Úspěšně splnili veškerá očekávání a všem přítomným zprostředkovali v porovnání se současnou hudební scénou velmi netradiční zážitek. Na publikum přímo dýchla éra prvních elektronických projektů.
Čtvrteční koncerty úctyhodně zahájily třídenní festivalové veselení. Rockeři si přišli na své v podobě Deap Vally, Band of Skulls či australských Broke, melancholičtější posluchači zase mohli snít u Tame Impala, případně rozjímat a usnout během vystoupení Ukrajinské národní filharmonie. Galaktický návrat v čase s německými Kraftwerk nakonec taky stál za to, i navzdory jejich zvukové monotónnosti. Bažant Pohoda se opět ukazuje jako neuvěřitelně rozmanitý festival, jehož jediným průšvihem je nabitý line-up, v němž se mnoho očekávaných interpretů nesmyslně kryje. Všem přítomným tak nezbývá nic jiného než namasírovat svaly a připravit se na neustálé přebíhání mezi jednotlivými stagemi.
