Na úvod si neodpustím zásadní otázku: Proč sis, Alberte, nakonec rozmyslel ten skok z autobusu do publika?
(Naklánějící se přes zábradlí balkonu Red Bull Tour Bus stage se frontman Albert Černý během vystoupení fanouškům svěřil, že ho spoluhráči před koncertem hecovali k určité šílenosti, očividně skoku z balkonu do publika, pozn. red.)
Albert: Upřímně? Oni tam pak trošku zdechli.
Michal: Ten dopad na ně by byl asi krutý. (smích)
Albert: Podle mě byli takoví, že by se rozestoupili.
Zdechlými fanoušky rozhodně nelze nazvat ty britské, kteří si vaše vystoupení v rámci olympijských her v Londýně náramně pochvalovali. Jaké to je hrát publiku, jež rozumí každému zpívanému slovu?
Albert: Hráli jsme celkem tři koncerty. Ten první byl na městských slavnostech v části Islington. Tam se nám líbilo nejvíc, protože to bylo pro reálné Londýňany, Angličany, což znamená, že to nebylo v Českém olympijském domě, kde je třeba Tomáš Berdych a takoví. Byl to křest ohněm, jestli s tou angličtinou obstojíme, nebo jestli budeme působit jako nějaká bulharská kapela v Třinci. A nakonec to dopadlo docela dobře. Přišel za námi i jeden bezdomovec a říkal, že to je super.
Těší vás podpora od každé sociální vrstvy?
Johnny: Podpora anglických bezdomovců nás těší.
A s českými bezdomovci se vám ještě nepodařilo navázat kontakt?
Johnny: Ale jo, vždyť jsme hráli na Staromáku. Tam jsme měli taky velkou podporu bezdomovců. Bezdomovci jsou takové vděčné publikum.
Albert: Já bych to takhle neprezentoval…
Komu je tedy směřována vaše muzika?
Michal: Není o tom, že ji někomu směřujeme, ale spíš kdo se v tom cítí. Může to být babička, můžou to být maminky s dětmi, můžou to být klidně kamioňáci, je to jedno…
Albert: Já si myslím, že správná otázka spíš je, odkud ta muzika směřuje, než pro koho je určená. O čem ta hudba je. Když to bude něco upřímného, může se to někomu líbit. Když to bude něco afektovaného …
Johnny: Tak se to taky někomu může líbit. (smích)
Upřímnost se musí těžko dávat najevo před líným publikem, ne?
Johnny: Já si vždycky v publiku najdu někoho, koho to zajímá, kdo to poslouchá. Na toho se dívám a on se třeba dívá na mě, když si všimne, že se na něj dívám. A když tam takový člověk není, směju se pod vousy té situaci. Což může vlastně vypadat taky dobře.
Od začátku se definujete jako kapela, jež silně vyznává britskou hudební scénu. Necloumaly vámi alespoň na chvíli pochybnosti, že koncerty v Londýně jen nanosíte dříví do lesa?
Michal: Osobně jsem netušil, co od toho čekat. Spíš jsem byl připraven na nejhorší. Nejde říct, že by na našem vystoupení byl vzorek celé Británie, ale už jen to, že za námi po koncertě přišlo pár nadšených Britů a člověk z Guardianu (Andrew Khan, redaktor britského listu The Guardian, pozn. red.), který se o nás asi před měsícem zmínil v jednom článku, nás příjemně překvapilo. I když to my nebo čeští posluchači takhle nevnímáme, možná v té muzice je něco jiného, než mají v Británii.
Albert: Já bych to řekl asi tak: Třeba to je smrkový les a my do něho nosíme buk.
Setkali jste se v Londýně s nějakými olympioniky?
Albert: Nahrál jsem tam dva videovzkazy pro naše plavkyně. Ještě jsem tam potkal Berdycha, s tím jsem tedy nemluvil… Viděli jsme Jaromíra Jágra, skupinu Toxique – tu je taky husté vidět.
Zpět k současnosti. Máte čerstvě po vystoupení na Open Air Festivalu 2012. Jak se tak živelná skupina jako Charlie Straight vypořádala se skromnějším prostorem na Red Bull Tour Bus stage?
Michal: Přestože to byla stage tak trochu na okraji festivalu, přišlo nad moje očekávání hodně lidí.
Albert: I nad moje, celkově nad naše.
Upřímně, nečekali jste větší stage?
Johnny: My jsme s tím počítali. I včera jsme hráli na Red Bull Tour Busu na Grapeu (Grape Festival, pozn. red.) na Slovensku. Je to prostě i jiný pocit na Tour Busu hrát…
Albert: Je to úplně něco jiného!
Johnny: Protože to je výš a vidíš úplně všechny lidi – což normálně nevidíš – a oni zase vidí nás. Přišlo mi to, jako bychom byli někde na Ibize a hráli jakýsi DJ set. (smích)
