Do Prahy, respektive do České republiky, se vracíte svátečně. Jaké to je a kde se cítíte více doma?
Tato otázka je mi kladena poměrně často, nicméně já jsem odešel v šedesátém šestém, takže už většinu života žiji ve Státech a tam jsem si už zvykl, ale v těch prvních letech po revoluci, když jsem se vrátil v devadesátém třetím, to bylo takové opravdové deja vu, takové: „Ježišmarja, tohle je Lesnická ulice, kde jsem se narodil, a teď vidím ty Hradčany, Václavák..." Ještě to nebylo takové zkrášlené, bylo to takové špinavé a romantické zároveň. Kdyby nám to tady ten kapitalismus nevyčistil... (smích)
Potom sem přišli Němci, Holanďani, kteří tady investovali, zlepšovalo se to tady, věci se měnily a zdálo se mi, že tohle jsme vlastně chtěli. Že je tu spousta jídla, lidé se mají dobře, ale teď, když nad tím přemýšlím, tak předevčírem, když jsem přijel, tak se na to tak dívám a samozřejmě je tu hodně turistů, ale přeci jen bych chtěl mluvit s někým, slyšet tu pravou pražskou češtinu, protože to v Americe nepotkám. Věci se změnily, všechno je dnes rychlejší a je to tady už prostě západní Evropa, jak to cítím. Je tu hezky, příjemně, intimně, najdeš si místa, která jsou absolutně romantická, která Ti přijdou jako z dětství. Myslím si, že západní turisté se tu z toho podle mě musí zbláznit. Je to tady krásné.
Ale je tu určitá změna a moc by mě zajímalo, chtěl bych se ptát normálních lidí, kteří mají ty dvě děti a musí makat, jak to vnímají, kolik co stojí. Je nyní asi více možností, ale jestli to v duši lidi berou, že je to lepší a jestli jsou lidé šťastní a rádi, že se toho dožili... Někdy nevím, nevím, jak se na to dívají třeba starší lidé kolem těch pětapadesáti či šedesáti, jestli by se chtěli vrátit do toho ticha, kdy nebylo tolik aut...
Na hudební scéně se pohybujete řadu let, ať už jako muzikant či jako producent, jak vnímáte současnou hudební scénu?
Byly různé trendy. Britové v šedesátých letech udělali obrovský skok, každý chtěl být v kapele po vzoru Beatles a Rolling Stones. Stejné to bylo i v Československu – Olympic, Blue Effect... To byla vlastně první doba, kdy se teenageři mohli osamostatnit od rodičů, pořídit si vlastní bydlení. Z Beatles a Rolling Stones se vlastně v krátké době stala společenská smetánka.
Pro mě osobně to byl v Americe skok do neznáma. Já jsem vnímal klasickou hudbu, na té jsem byl vychován, a říkal jsem si, že jim to tam ukážu, ale to jsem záhy narazil. Zkoušel jsem hrát i národní písničky, nicméně po pár letech jsem pochopil, že se musím zařadit do řady, a učit se hrát ty tři akordy správně. A to se pořád člověk učí, jak hrát blues, grunge a tak.
Později přišel punk, když jsem byl v Seattlu, pak přišel grunge, ve kterém skladba trvala třeba dvacet minut. Z těch nových trendů je tu třeba teď ten house, kdy tam čtvrt milionu lidí příjde před dýdžeje a já si tuhle říkal, na tom něco musí být. Oni tam stojí, tak jsem se jich šel ptát: „Děti, co berete? A oni mi odpověděli, že asi pět různých drog a že je to takhle příjemné...
Tohle bych nemohl dělat, jsem v tomto dosti staromódní. Líbí se mi, když člověk hraje přede mnou živě. Mně se ty elektronické věci zdají poněkud nudné, neboť všechny ty instrumenty - klávesy, kytary, jsou závislé na tom technickém kolečku, a to se za chvíli musíš přizpůsobit. Zkoušel jsem to teď na desce, ale... pro mě to nebylo lidské.
Já jsem si kdysi myslel, že když si člověk mohl koupit první minimoog, či klávesy, tak jsem si říkal, že tohle je konec kytar, že už bude jenom elektronika. Ale ono se nakonec nic takového nestalo. Problém těch klávesových zvuků je, že člověk si dnes na klávesách nahraje celou skladbu, že si to tam naťuká a je to perfektní, všechno je perfektní a zní to perfektně. Až moc perfektně. Mně by to takhle vadilo dělat, protože jsem z té staré školy (smích)...
Spolupracoval jste s řadou významných zahraničních hudebníků, moje otázka ale směřuje na české hudebníky žijící v zahraničí – například Jana Hammera, Miroslava Vitouše... Byl jste - či jste - s nimi někdy v kontaktu?
S panem Vitoušem jsem se nikdy nesetkal, věděl jsem o něm, ale nikdy nebyla příležitost. S Janem Hammerem jsem se setkal v roce 1975, možná 1976, kdy jsme s Patti Smith hráli takzvaně prázdné kluby, to jsme ještě neměli ani bubeníka. A prostě přijdete do baru a tam je pár lidí, bedňáků od kapel - takových třicet lidí. A teď nám v tom baru řeknou, že Jan Hammer bude naším předskokanem. A já si říkám: „Jan Hammer, pane jo." Tak jdu za ním a říkám mu: „Co tady děláš?" A on byl takový smutný, neboť asi nebyl moc šťastný, že by nám měl dělat předskokana, protože my jsme byli tehdy s Patti Smith úplně trapní... (smích), my jsme nevěděli, co děláme... (smích)
Jan Hammer, to je velký génius a super chlap, který měl určitě v rodině klasické a jazzové vzdělání. On byl úplně na hraně jazzu a nějaké moderní fúze. Já jsem ho viděl dvakrát naživo v klubu, kde sám vystupoval. On hrál na klávesy, pak si sedl za bicí, no neuvěřitelný chlapík.
Co plánujete nyní tady pro české publikum. Vystoupíte na Benátské noci a v neděli 27. července budete hrát také v Malostranské besedě. Slyšel jsem, že chystáte novou desku, mohl byste nám ji, prosím, představit?
Vy jste o tom slyšel? (smích)
To víte, drby se šíří rychle.
To je neuvěřitelné, tady v Praze se všechno hned rozkecá (smích)... Já jsem teď podepsal smlouvu s Warner Brothers a natočil jsem desku, vyjde někdy kolem 19. září. Naživo budu tedy hrát určité věci z nového alba, věci od pana Suchého, Alias a něco od Patti. Na Benátské noci budeme hrát asi jenom pětačtyřicet minut, ale tady v Malostranské besedě to bude intimní, tady si to vynahradíme.
Teď jsme mluvili o vašich muzikantských aktivitách, nicméně vy jste byl v minulých letech i producentem řady českých desek...
Něco se tam stalo. Po těch několika produkcích – Alici, což byla výborná kapela, Lucii, pak jsem dělal i desku Jirky Suchého a pak najednou... bylo moc Krále, že člověk pak slyšel: „Á, zase ten Král." Najednou jsem si uvědomil, že tohle už nepůjde. Potom mě i hodně mrzelo, že některé ty kapely si řekly, že už ho nepotřebujeme, najednou se to utnulo, nikdo za mnou nepřišel pro radu, nikdo se na mě neptal. Neříkám, že bych se k nim tlačil, že jim chci pomoci dělat desku, ale tohle mě mrzelo a nechtěl jsem tomu věřit, že se toto stalo....
Například už před čtyřmi lety, kdy byla Lucii vyhlášena nejlepší deska, tak jsem říkal Davidovi: "Pojď udělat desku, napíšeme písničky." Ale zase zvítězila nějaká politika v kapele, nerozumím, nakonec se vůbec nic nestalo. Každopádně já jsem pořád otevřený. Tahle kapela je v Čechách oblíbená... I když třeba nejsou spolu schopni být dohromady v jedné místnosti, daly by se udělat písničky v jedné místnosti s Robertíkem, v druhé místostni s Davidem, v třetí s Dvořákem... P. B. CH. (Petr Chovanec pozn. redakce) má určitě nějaké skladby v šuplíku... A věřím, že by to i odděleně mohlo být dobré a nebyl by to žádný brak. Rád vzpomínám, když jsem produkoval desku pana Suchého, pro mě to bylo jak dělat desku Beatles. Moc si ho vážím.
Kromě Patti Smith, s níž jste řadu let spolupracoval, jste rovněž hrál s Iggym Popem. Jak náročné bylo hraní v Iggyho kapele s jeho divokou povahou? Jak probíhal odchod od něj?
Znal jsem ho ještě před tím, než jsem hrál v Blondie nebo s Patti Smith. Už v té době jsem viděl, že ty Stoogies jedou na něčem, něco brali a byli úplně mimo. To jsem si říkal "tak tohle nemůžu, to by bylo úplné šílenství s nimi hrát". Nicméně poté, když se Patti Smith rozhodla mít děti a rodinu, tak se otevřelo okénko a najednou jsem byl jeho kytarista. Byli jsme jako bráchové. On jako Jim Osterberg byl normální kluk, ale když se pak šlo na jeviště, tak to byla věc. S ním se hrálo nejsnáz při koncertě, neboť v jeho kapele jsme byli rovnoprávní, když jsme spolu hráli, psali písničky... Dodnes jsme kamarádi, nicméně jsme se spolu rozešli, protože moc chlastal a já měl o něj obavy. Každej na něho kašlal, já jsem měl k němu takový mateřský cit, aby se mu něco nestalo, proto jsem odešel. A dodnes jsme kámoši, je to bezvadný frontman. Stále mě dostává, jak pořád skáče po jevišti, leze při koncertech po stožárech... (smích)
Máte nyní třeba nějaké tajné skladatelské ambice?
Píšu si spíše své věci, které by asi nikoho nezajímaly. Například elektronické či z oblasti vážné hudby. Když mi někdo dá námět filmu, tak to ve mně vyvolá třeba nějaké představy ke složení hudby. Klaním se lidem, co umí hrát Bacha či Chopina, rád bych spíše, aby někdo mé věci předělal třeba pro kvartet či sextet... Netrvám úplně na své hlavní roli. Já jsem například vždycky chtěl být dirigentem. To jsou mimořádní géniové. Vzpomínám dodnes, když jsem se setkal s Leonardem Bernsteinem na jednom večírku, kam jsme šli s Patti a bavili jsme se spolu o Janáčkovi, Dvořákovi, Bohuslavovi Martinů. Dostalo mě, že pan Maestro (úklona) je normální chlap, takový drobounký, sympatický a skromný. Měl v té době každý týden v televizi pořad pro děti, v němž je učil klasickou hudbu, ale i třeba hrát na klavír písničky Beatles. Byl to neuvěřitelný člověk a učitel.
Když se vrátíme na českou hudební scénu, koho z ní máte nejraději, na jaký koncert byste rád zašel?
Mně se líbí hudba pana Ondřeje Havelky, to je hudba z jiné doby. Pak samozřejmě divadlo Semafor, to je pro mě srdcová záležitost. A z kapel mi vždycky skvěle zněla Lucie, Lenka Dusilová a dodnes vzpomínám na koncert Čechomoru, který jsem viděl v Michiganu v jedné hospodě. Čůral jsem z nich krev... (smích) Doufám, že si s panem Holasem zahraju, snad i třeba v neděli v Malostranské besedě. Myslím si, že taková kapela by se opravdu dala vyvážet. Čechomor by klidně mohl projet celý svět. Podle mě by ta kapela potřebovala nějakého dobrého promotéra.
Kam v Praze rád chodíte, kam se rád podíváte?
Tichá místa. Chodívám rád posedět do kostelů, do antikvariátů. Rovněž se rád podívám do galerií, abych věděl, co je nového v malířství, v literatuře... Teď jsem četl vynikající knihu od Jana Němce o dětství Františka Drtikola, byla to jakoby fikce, ale úžasná knížka. Nebo teď jsem četl i životopis Josefa Váchala, obecně rád čtu knihy z této doby od Karla Čapka, články časopisu Kmen z let 1926 až 1929, to byly nejlepší texty z těchto časů.
