Váš úplně první koncert v České republice, který proběhne 29. dubna v Lucerna Music Baru, se nezadržitelně blíží. Máte od českého publika nějaká očekávání?

Očekávám, že nám čeští fanoušci ukážou svoje emoce, že se budou pořádně hýbat a hlavně křičet! Slyšel jsem, že elektroswing v Praze frčí, což je skvělé! Tape Five tak aspoň můžou předvést, že se nevěnují pouze jednomu žánr a že umí mnohem víc než jen jednoduchou samplovou show.

Procestovali jste již značnou část světa a můžete tak porovnat, kde se vám líbilo nejvíce. Cítíte nějaké rozdíly mezi domácím německým publikem a vašimi zahraničními fanoušky?

Jasně! Lidé po celém světě jsou různí, což je právě to nejlepší. Dělá to náš svět zajímavější. Například Korejci vždy strašně křičí a koncert si užívají naplno, zatímco německému či švýcarskému publiku to vždy trochu trvá, než vám ukážou nějaké emoce. Momentálně se velmi těšíme především na naše letní vystoupení ve Velké Británii v rámci šíleného Boomtown festivalu.

Cestu jste si nakonec našli i do Prahy, kde předpokládám představíte hlavně vaše nejnovější album Swing Patrol. Na co se mohou vaši fanoušci připravit?

Tape Five vždycky vystupují s výběrem ze všech čtyř alb, nejen z toho posledního. Tato nová deska je nicméně inspirovaná akustickým swingem těžkých čtyřicátých let. Každá nahrávka je trochu jiná, momentálně pracuji i na další, v pořadí již páté, jejíž zvuk bude určitě o dost agresivnější.

Připravili jste si pro pražské publikum něco speciálního, když je to vaše první vystoupení v českém hudebním prostoru?

Samozřejmě, hlavně co se vizuálu týče. Vždycky jsem chtěl použít vizuální projekce, které by podtrhly atmosféru každého jednotlivého singlu. Každý z nich totiž obsahuje určitý příběh, jež si můžete v hlavě přehrávat. Pokud všechno půjde podle plánu, pražský koncert bude prvním koncertem s těmito projekcemi!

Tak zrovna pro vizuální show je Lucerna Music Bar výborným koncertním místem. Když byste to měl všeobecně zhodnotit, koncertujete raději v klubech, nebo upřednostňujete spíš open-air festivaly?

Všechno má svá pro a proti – kluby mají intimnější atmosféru, festivaly zase přitáhnou víc lidí. Není vlastně ani důležité, kde se koncert odehrává. Nejdůležitější je pěkně rozjeté publikum!

Povězte nám tedy něco bližšího o vaší tvorbě. Říkal jste, že každá vaše deska je trochu jiná. Co vás při nahrávání nejvíce ovlivňuje?

Myslím, že úplně všechno, co jsem kdy slyšel a co se dostalo do mé “zvukového databáze”, kterou nosím v hlavě. Zkouším při skládání použít různé prvky, a když dobře zní a mají potenciál zalíbit se publiku, umístím je následně do nahrávky.

A co se týče vaší žánrové orientace, jaké žánry vás nejvíce inspirují? Jazz, electro, swing nebo snad něco dalšího?

Inspiroval jsem se mnoha žánry (vyjma techna) a díky tomu následně zjistil, že prakticky všechno se dá kombinovat. Každý z hudebních žánrů má něco svého, i když nejvíce mě samozřejmě ovlivnil swing. Vždycky jsem se zaměřoval především na vintage hudbu, protože mi prostě starší nahrávky připadají lépe zkomponované. Nevyhýbám se ale ani syntetickému zvuku, jehož prvky mimo jiné použiju na novém albu.

Zmínil jste svou vášeň pro hudbu první poloviny 20. století. Kteří muzikanti ze 30. a 40. let jsou vašimi největšími favority?

Je jich mnoho, velmi rád mám například Glenna Millera, Bennyho Goodmana, Louise Armstronga či Djanga Reinharda. Vždycky se mi líbil mnohdy drsný, neuhlazený zvuk žesťových nástrojů a díky tomu přesně vím, jak s nimi pracovat a dosáhnout toho správného zvuku. Jsem rovněž opravdu vděčný za našeho ukrajinského saxofonistu Dimitrije Markitantova, který ví, jak má znít pravý swing.

A kdybyste měl zmínit nějakou oblíbenou kapelu?

Žádnou takovou nemám. Spíš mě zajímají konkrétní jedinci, kteří sami pracují na svých nahrávkách. Ve větším souboru můžete kdykoliv vyměnit třeba bubeníka a prakticky nic se nezmění. Svojí hudbou budete stále všichni zastávat určitou kolektivně sdílenou ideu, individualita půjde stranou. V současné době už nejspíš ani neexistuje hudební skupina, jejíž tvorba by byla něčím výjimečná, jako to bylo třeba v případě kapel ze 60. let. Netvrdím, že všude kolem nás nejsou dobří muzikanti, jen se z jejich hudby cosi vytratilo.

Když tolik upřednostňujete starší hudební tvorbu, nabízí se na závěr otázka, jestli také sbíráte staré vinylové desky?

Jako dítě jsem je sbíral. Měl jsem například originální White album od Beatles či nahrávky Jimiho Hendrixe, během šílených hippie let jsem o ně však přišel. A poté už začala éra CD... Osobně si stejně radši poslechnu zvuk různých nahrávek ve svém studiu v digitální podobě.