V posledních letech se ustálil termín Vánoční koncert Michala Prokopa. Mnoho Vašich fanoušků si zvyklo chodit v předvánoční čas na tuto událost, kde mohou vidět pohromadě mnoho jmen, která jsou propojena (nejen) s Vaší kariérou. Pociťujete ještě něco objevného při těchto koncertech, nebo si libujete v setrvačnosti?

Objevná je vždycky ta nálada, pocit sounáležitosti s těmi lidmi v sále, i s námi na jevišti, s hosty, prostě tohle je vždycky jedinečné, tady žádná setrvačnost nemůže být.

V uplynulé době jste se zúčastnil i legendárního Chicago Blues Festivalu, co jste pociťoval, když jste se účastnil takové prestižní akce?

To bylo samozřejmě úžasné, vidět a slyšet ty legendy, které pocházejí právě z líhně elektrického blues, jakou představuje Chicago. Byli tam často už jejich následovníci, někdy i jejich děti, ale my jsme mohli hrát například s posledním kytaristou Muddy Waterse Johnem Primerem, a jeho rytmikou, to bylo něco! Vždycky říkám, že jedinou chybou byl fakt, že nás to nepotkalo dřív, když nám bylo těch dvacet, jako ty naše kolegy třeba z Rolling Stones, nebo podobných kapel v Anglii, kteří s nimi mohli hrát už tenkrát, ve věku, kdy se to ještě člověk může opravdu pořádně naučit. No, nás to potkalo výrazně po šedesátce, ale vždycky taky říkám: „I po šedesátce pořád dobrý!"

Zatím poslední studiovou desku, Sto roků na cestě, jste vydal v roce 2012. Plánujete nyní nějaké nové album?

Zatím ne, k tomu je třeba u mě vždycky nějaký silný impuls, zatím nic takového necítím. Nevím, jestli ještě něco bude, v mém věku už se člověk rozhoduje stále hůř, třeba jo, třeba ne...

Jaké máte nyní hudební ambice? Chystáte nějaký netradiční projekt?

Mám jeden velký pódiový projekt, který chystám pro příští rok, kdy mi bude sedmdesát (pokud tedy pánbůh dovolí...). Ale zatím podrobnosti zveřejňovat nechci, je to hodně náročné po všech stránkách, hudebně, produkčně i ekonomicky, tak na to zatím s Davidem Gaydečkou sháníme peníze, když se to podaří, brzy zveřejníme, o co by mělo jít. Je to něco, co tu ještě živě nikdo neslyšel ani neviděl.

Na vánočních koncertech se Vám již prostřídala řada zajímavých hostů, kdo Vás na české hudební scéně nejvíce zaujal v poslední době?

Já už nemám moc šancí, ani ambicí sledovat novinky naší scény. Buď dostanu tipy třeba právě od Davida Gaydečky, který, kromě toho, že je mým manažerem, je také organizátorem festivalu United Islands of Prague a tudíž má přehled a je o celou generaci mladší, nebo, jako v případě letošního vánočního koncertu narazím na něco zajímavého náhodou. Objevil jsem vokální sextet Skety, když jsem moderoval Ceny OSA a oni ten ceremoniál hudebně skvěle doprovázeli. Tehdy za to mohl vlastně dramaturg večera Petr Soukup, taky o generaci mladší člověk.

Vašimi dlouholetými spoluhráči jsou kytarista Luboš Andršt a houslista Jan Hrubý. Jak se po letech snášíte na jednom pódiu či zkouškách? Míváte někdy „ponorku"?

My jsme se už několikrát různě sešli a zase rozcházeli, za ta léta víme, jaké to je být a hrát spolu i bez sebe. Asi už umíme odhadnout tu přidanou hodnotu společného hraní, navíc každý máme ještě jiné aktivity, kluci mají svoje kapely, nebo hrají i s někým dalším, já mám zase aktivity nehudební, a spolu nehrajeme víc, než asi padesát koncertů do roka. Takhle si myslím, že se chovají dospělí lidé, kteří o sobě a svých silných i slabých stránkách vědí dost na to, aby to zvládli.

V loňském roce přišla hudební scéna o Vašeho letitého spoluhráče Petra Skoumala. Jak na něj vzpomínáte?

Moc často, nejen na koncertech, když hrajeme jeho věci. Byl to jeden z nejfantastičtějších lidí, které jsem v životě potkal. A nejen hudebně. To byl opravdu noblesní gentleman, od kterého bylo co se učit.

Jste nejen zpěvák, ale hrajete i na kytaru. Vídán jste s kytarou značky Seagull, je to Vaše oblíbená značka, či si vybíráte i od jiných výrobců?

Je to už druhá kytara téhle kanadské značky. Tu první jsem si vybral náhodou, tu druhou mi před časem nabídli k vyzkoušení, je to o třídu vyšší model, než byla ta první a já si jí nakonec odkoupil. Mám doma ještě elektrickou kytaru Fender Telecaster, na ní nahrávám demosnímky svých písniček, ale na jeviště ji netahám, hrát na ni vedle Luboše Andršta by mi připadalo jako drzost.

V posledních letech Vám vyšlo několik archivních záznamů, kompilací, živých koncertů... Našel jste ve svých či jiných archivech nějaké zajímavosti, které byste třeba chtěl někdy vydat?

Plánujeme vydat v příštím roce možný druhý díl celkové kolekce mých alb, ten první díl 1968–89 vydal Supraphon pod názvem Pořád to platí před časem, k tomu by se měly přidat reedice všech porevolučních alb, kterých je včetně „živáků", myslím, sedm. Tak uvidíme, snad se se Supraphonem dohodneme, jak by to mohlo vypadat, co všechno a v jakých verzích by se to dalo vydat.

Mnoho Vašich pěveckých vrstevníků se již často trápí s hlasovými dispozicemi, vy ale na pódiu působíte pořád velice sebejistě, udržujete si hlas nějak speciálně, či je to prostě „dobrými rockovými geny"?

Asi je to těmi geny, všechny ty staré věci hraju v původních tóninách, snažím se ovšem, a to je asi to největší tajemství, najít tu parketu pěveckého stárnutí, aby to znělo uvěřitelně, s nadhledem, ale aby v tom byla stále ta energie, která je pro rockovou hudbu nejdůležitější devizou. To je důležitější, než jak se mění hlasový rozsah. Musí v tom být život, nesmí to chcípat na úbytě.

Sledujte současnou světovou scénu? S kým byste si rád zahrál nebo který letošní koncert jste si nejvíce užil?

Těm svým vzorům, či idolům, co ještě žijí a hrají, těm bych to kazil. A o jiné nestojím. Letos jsem si asi nejvíc užil koncert Joe Bonamassy právě v sále Fórum Karlín, kde budeme mít ten náš vánoční koncert. U něj cítím podobné inspirační zdroje jako u nás, i když on je o generaci mladší, je ve věku mého syna. A to mě baví.

Jste znám nejen jako hudebník, ale i jako politik, překladatel či moderátor. V současnosti jste již některé tyto aktivity omezil, přesto se zeptám, máte nyní nějaké plány v jiných profesích než právě v té hudební?

Tak především, nejsem překladatel, to je pouhá shoda jmen, toho Michala Prokopa, co překládá literaturu z angličtiny osobně bohužel vůbec neznám. Pokud jde o mé politické aktivity, s velkou politikou jsem skončil už více, než před patnácti lety, dvě rádoby atraktivní nabídky k návratu jsem loni rezolutně odmítl, dneska jsem ovšem zastupitelem v naší vesnici, kde už čtrnáct let bydlím a komunální politice (tedy kanalizacím, opravám chodníků či revitalizaci místního rybníčku) se věnuji. A taky jsem členem dozorčí rady OSA. Ještě taky externě přednáším na katedře produkce DAMU předmět, který se jmenuje Mediální politika a legislativa, tedy žádné umění, jen to, čemu jsem se věnoval, když jsem byl profesionálním politikem. S televizním moderováním jsem skočil už před dvěma lety, kdy jsme uzavřeli po čtrnácti letech Krásný ztráty, ale letos na podzim jsem dostal nabídku moderovat v Českém rozhlase na stanici Dvojka Noční Mikrofórum. Takže můj čas je každou druhou středu, živě od půl desáté večer hodinu se zajímavým hostem. Už mám za sebou tři vysílání, letošní sérii zakončím den po našem vánočním koncertu, tedy 23. prosince s výtvarníkem Jiřím Slívou. On je taky bubeník a píše knížky. Určitě si poslechněte.