Snímek Metalhead z minulého roku může být nejen pro fanoušky metalu příjemným osvěžením od filmů, které na nás chrlí světová produkce, a na než si často po roce ani nevzpomenete. Není nijak vtíravý, ale přesto si vás pomalu podmaní svou atmosférou, která je místy rušena jen nelogickou návazností různých částí příběhu.

Film vypráví příběh Hery. Ta žije s rodiči v odlehlém koutu Islandu a smutek ze ztráty bratra zmírňuje poslechem jeho oblíbené hudby – rocku a metalu. A nejen poslechem. Hera je občas tak metalová, že by mnohé metalisty svou drsností zastínila. To však filmu občas přidává na neuvěřitelnosti a připomíná to mnohdy zažité hudební stereotypy spojené s metalovou kulturou (jeden příklad za všechny - jen málo metalistů by začalo za relativně střízlivého stavu pogovat při vesnickém ploužáku). Místo takových míst by ve scénáři mohly být víc prokresleny některé momenty ze zajímavého vývoje Heřiny osobnosti.

I přesto je Metalhead film s neobyčejným kouzlem. Heřin metalový svět, který ve vesnické a silně křesťanské společnosti nikdo příliš nechápe, ve střetu s okolím občas produkuje vtipné (a jindy zase smutné) momenty a typické severské drama se tak v příjemném poměru střídá s vláčným humorem. Ono třeba mít zkušebnu vedle kravína znamená neúnavně bučící vokalisty a pokoušet se políbit potetovaného kněze, který poslouchá Venom, možná není tak dobrý nápad, jak se zdá. Právě Heřina reakce na vývoj ve vztahu s tímto knězem není moc pochopitelná, a dost tak narušuje obrázek sympatické, citlivé a na povrchu drsné dívky, který si o ní za celou dobu divák vytváří.

Zmínku si zaslouží samozřejmě také soundtrack (viz níže), který je velmi povedený a dobře podtrhává atmosféru filmu. Hudbu většinou přímo poslouchají postavy ve filmu a není tak jen hudebním podkladem pro diváka. Vztahem hudby a děje je upozorněno na sílu, jíž dokáže na lidi hudba působit. Hera v hudbě utápěla svůj smutek, nacházela naději, odpočinek a únik, byla pro ni prostředkem, jak najít své místo ve světě. Kromě toho je také lékem na mnohé problémy. S trochou nadsázky tak poučením z filmu může být, že nejlépe se rodinné problémy vyřeší společným tancem na Symphony of Destruction.

Soundtrack z filmu:
'Strange Wings' - Savatage - Hall Of The Mountain King - 1987
'Me Against The World' - Lizzy Borden - Visual Lies 1987
'Run For Your Life' - Riot - Fire Down Under - 1981
'Heartless World' - Teaze - One Night Stands - 1979
'Victim Of Changes' - Judas Priest - Sad Wings of Destiny - 1976
'Í helli Loka' - Solstafir (demo)
'Symphony Of Destruction' - Megadeth - Countdown To Extinction - 1992
And then the original song ´Svarthamar´- Petur Ben