1) Ida Mae 

On se rád proplétá bluesovými a country kořeny, ona je zase milovnicí prvních jazzových zpěvaček. Manželské duo, za nímž se skrývají jména Stephanie Jean a Chrise Turpinových, se při hledání vlastního zvuku rozkročilo mezi rodné Ostrovy a Nashville. Indierocková nálepka se z téhle dvojice náležitě odchlipuje, Ida Mae hrají totiž syrověji, než tahle všeobjímající škatulka snese. Zatímco při předloňském turné s Willie Nelsonem dvojice zjistila, že je v očekávání, fanoušci pro změnu netrpělivě vyhlížejí příchod jejich třetí studiové desky “Thunder Above You”, která by měla vyjít již tento pátek, tedy 6. října. Z britského lidového písničkářství nahrávka čerpá přiznaně, tradiční postupy ale Ida Mae oblékli do sametového sedmdesátkového kabátku, v němž před půl stoletím jejich angličtí předchůdci znovuobjevili blues.

2) King Hannah 

Oproti pečlivě budované dandy image Ida Mae působí liverpoolský párek King Hannah na první pohled nesourodě. Ostře řezané rysy, mrtvolná pleť a havraní vlasy zpěvačky Hannah Merrick působí v kontrastu s geekovským vizuálem kytaristy Craiga Whittlea lehce potutelně - stejně jako samotná hudba. Loňský debut s výmluvným názvem “I’m Not Sorry, I Was Just Being Me” lákal příměry k Mazzy Star, Portishead nebo PJ Harvey, pochmurné ševelení tu však dostává podvratnější kontury, než je u jmenovaných veličin zvykem. Aktuální předělávka ikonické “Like A Prayer” v prodloužené verzi, končící kytarovou agonií, je toho přesvědčivým důkazem. 

3) Esben and The Witch 

Do třetice všeho dobrého v Británii zůstaneme, z industriálního severu však sjedeme o poznání níže, do lázeňského Brightonu. Tam se začala psát dnes již patnáctiletá historie kapely, jež si jméno vypůjčila z dánské pohádky o drobném mladíkovi, který navzdory subtilním proporcím přemohl díky bystré mysli pomstychtivou kouzelnici. Křehký a pronikavý je i zvuk téhle skupiny. Ambientní roviny si tu podávají dveře s shoegazovými plochami, průzračně čistým vokálem i post-punkovými vlivy. Poslední album “Hold Sacred” pak zůstává převážně v klidové poloze. Jako by vám z něj smutně spílala sama elfí čarodějka. 

Skloňujeme-li žánrový rejstřík Esben and The Witch, sluší se vzpomenout také na jejich  tuzemské předskokany, rakovnickou partu Manon Meurt. Návštěva vlastního koncertu téhle čtveřice rozhodně stojí za to. 

4) Lankum 

O tom, jak silný poslední počin ponurých irských folkařů je, se v domácích éteru řeklo a napsalo mnohé. Na sklonku července měli navíc Lankum zavítat do Brna na festival Pop Messe, vystoupení se však bohužel neuskutečnilo. Zapomeňte na zadumané, šeptající princezny nebo zpívající dreampopové víly, při poslechu “False Lankum” se budete v jedové chýši krčit u skomírajícího plamene a vzývat démony s Crowleym. Za kvílení niněry, akordeonu, ozvuků tamburíny a nespočetného množství dalších nástrojů  bezuzdně přeskočíte vatru i rozmasírujete husí kůži z balady o mrtvém námořníku. Pokud si chcete Lankum pustit do uší, chce to mít náležitou kouzelnickou úroveň. Nebo aspoň pro strach uděláno. 

5) Dark Leaves 

Strašit se dá i po slovansku - polští sousedé Dark Leaves produkují potemnělé tóny pod svébytnou hlavičkou “krvavého folku”. V krakovském sedmičlenném ansámblu zaslechnete všechny myslitelné druhy kytar, ukulele, banjo či mandolínu, zastřený hlas Wiktorie Tabak i harmoniku kapelníka Łukasze Pietrzaka. Na jaře opojnou směsicí vlivů uhranuli publikum soutěže Blues Aperitiv, díky ceně diváků tak svou dlouhohrající prvotinu “Bloody Folk” představí zdejšímu posluchačstvu opakovaně. Nejprve na úplném úvodu festivalu Blues Alive -  ten Dark Leaves zahájí ve čtvrtek 16. listopadu v šumperském domu kultury.