1) Adia Victoria
Deska produkovaná T-Bone Burnettem? Odškrtnuto. Pro jižanskou básnířku, zpěvačku a kytaristku Adiu Victoria historií nastavené limity neplatí. Nenechte se zmást image žačky nedělní školy, která Victorii jako členku náboženské komunity formovala v jejím dětství a dospívání. Victoria je přímočará, politická a blues nazývá “původním punkem”. Střední školu vyměnila za lásku k delta blues, zejména k jeho ženským reprezentantkám, které do třicátých let minulého století patřily k výrazným a svébytným inovátorkám. Sama hudebnice říká, že jí blues zachránilo život - bez něj by prý byla mrtvá, nebo ve vězení.
Přestože její poslední album A Southern Gothic zavádí posluchače na křižovatku hned několika stylů, Victoria si na označení bluesové umělkyně potrpí. A neváhá vás opravit. Pokud chcete současný narativ afroamerických interpretů, narozených do komplikované reality Jihu, poznat více, pusťte si dokument For Love & Country nebo Adiin předloňský podcast Call & Response. V něm jeho autorka recituje, moderuje a svou přímostí překvapuje i introvertnější členy vlastní komunity. Blues is not dead.
2) Ayron Jones
“Naše generace nemá svého kytaristu - někoho, za kterým by si všichni stáli. A tím chlapíkem se chci stát já,” řekl v červnovém rozhovoru pro Classic Rock sedmatřicetiletý otec čtyř dětí a patriot ze Seattleu, místa, v němž prvně spatřil světlo světa Hendrix i úspěch Nirvany. Vyrůstající ve městě zamořeném drogami, jako nezletilý v soukolí pěstounské péče, přirozeně vstřebal všechny myslitelné hudební vlivy lokální ulice - hip-hop, grunge, blues i soul. Byly to ale tvrdé kytarové riffy, které zvukovou paletu Ayrona Jonese vždy sebevědomě zastřešovaly.
Po singlech Take Me Away a Mercy, vzniklých pod hlavičkou nashvillského labelu Big Machine, přišla na svět deska s autobiografickým názvem Child Of The State. V životopisném vyprávění pokračuje i nové album Chronicles Of the The Kid, které se netají ambicí opanovat velká pódia - nejaktuálněji jako předvoj Guns N' Roses. Přichystejte bubínky na monstrózní aranže, mocné refrény i jímavý ploužák. Ayron má všechny atributy sólové rockové star. Takové, kterých od dob levorukého génia ze sousedství mnoho nebylo. Jones je totiž, stejně jako kdysi Jimi, neobyčejně skromný.
3) Amythyst Kiah
Vybavíte si, co jste dostali ke třináctým narozeninám? Tahle Grammy nominantka si to pamatuje přesně - rodiče jí koupili prvního Fendera a DVDéčko s kytarovými lekcemi. Od prvních let samouka uběhla spousta vody, díky středoškolské zálibě v beztrsátkové hře má Kiah vysokoškolský diplom z bluegrass a americké roots music. Vlastní úzkosti filtrovala skrze fleky v alternativních metalových kapelách (je mimo jiné velkou fanynkou v Čechách zbožňovaných Nightwish), byl to však až tvůrčí dialog s producentem Tony Bergem, který pomohl propojit její doposud oddělené náklonnosti k tradici a soudobému indie rocku, tedy žánru, který se intimních emocionálních portrétů rozhodně nebojí. Subjektivních výpovědí se nositelka originálního jména díky tomu už nestraní, její album Wary + Strange je plné vyznání o vlastní, znovuutajené queer identitě i původu, který si country dominantně vyprávěné bílými kolegy bere zpět.
Máte-li v oblibě zavedené pořádky, zkuste také kompilaci Songs of Our Native Daughters, která z Kiah učinila aspirantku na držitelku pozlaceného gramofonu. Pokud stejně jako ona raději brouzdáte širšími hudebními vodami, možná vás potěší předělávka Mobyho Natural Blues, který dosavadní sampl písničkářky Very Hall vyměnil za vokály Gregoryho Portera a téhle všestranné muzikantky. Nebo raději zahoříte pro její cover album Pensive Pop? Kiah má zkrátka co nabídnout - ať už je to ohlédnutí za vlastními kořeny nebo vášeň pro hity nedávných desetiletí.
4) Britti
O Britti se toho skutečně mnoho nedočtete. Absolutní nováček prominentní hudební základny Easy Eye Sound pro propagaci pár dní starého singlu Nothing Compares To You nestihl absolvovat ani klasické PR kolečko. Co je ale dobré, chválí se samo. A to je i případ téhle zbrusu nové nahrávky, mísící ten nejdelikátnější soulovo-R&B koktejl. Britti, která se díky coverům postovaným na sociální sítě dostala do hledáčku producenta Dana Auerbacha, začátkem února učiní poctu domovskému New Orleans i dalšími styly.
Debut Hello, I’m Britti prý nebude znít jen jako Sade pro 21. století, co dočinění budeme mít s odkazy na Dolly Parton, Dianu Ross, Erykah Badu nebo Beyoncé. Na vydání tohohle alba přizval Auerbach přední sidemany takových veličin, jako jsou Amy Winehouse, Wu Tang Clan nebo Stevie Nicks - kvalita je tedy patrná na první poslech, stejně jako jedinečnost Brittina hlasu. Tuhle prvotinu by nebylo dobré zmeškat. Je zřejmé, že Britti se k prodeji nástrojů nejspíš nevrátí. Namísto cizích hudebních snů evidentně začíná žít ten vlastní.
5) Buffalo Nichols
Tytam jsou doby, kdy bylo vydavatelství Fat Possum výsostnými vodami hill country blues. Podle zakladatele labelu Matthewa Johnsona je Nicholsův eponymní debut z roku 2021 jejich prvním bluesovým počinem po dvou dekádách releasů nepřeberného množství alternativnějších kousků. Jste-li příznivci zvuku zesnulého stájového partnera Townese Van Zandta nebo zpěvu Justina Lavashe, nemělo by vám jméno Carla “Buffalo” Nicholse uniknout.
Ačkoliv se s železnou pravidelností v médiích i svou vlastní tvorbou načichlou folkem a minimalistickými beaty neváhá vymezit proti bluesovému konzervatismu, je to věrnost prapůvodní síle sólového projevu, která jej kromě předků přibližuje k souputníkům typu Jontavia Willise. Introspektivní, solitérská poloha Buffalova výrazu příznačně odráží jeho po krůčkách budovanou kariéru. V jeho životopise nenajdete zmínky o zázračné hudební DNA nebo náhodně objeveném nadání, za to nepřeberné množství stylů, kapel a míst, které, v kterých a na nichž Nichols hrál. Do Evropy vyráží koncertovat pravidelně, na tuzemskou premiéru bluesového fatalismu obaleného rezonátorovým zurčením musíme nejspíš ještě chvíli počkat. Škoda.
6) Crow Biliken
Na Youtube lehké desítky, na Spotify jednotky tisíc. Crowa Bilikena objevujete jako jedni z prvních, přestože je EP s šesti kousky staré více jak rok. Jenže tenhle chlápek točí taky mnohem větší čísla, jsou-li uvozená jedním z jeho dalších třinácti známějších aliasů. Rory Allen Philip Ferreira, miláček hip-hopového undergroundu, libující si v najazzlých intelektuálních proklamacích, stvořil bluesové alter ego jako důsledek hledání méně nabubřelého, autobiografičtějšího přístupu k tvorbě.
Z úst majitele vydavatelství, filozofa, básníka a vlastníka obchodu s deskami, který kolem sebe dokázal šířit v alternativních kruzích nádech kultovní záležitosti, zní cesta k bluesovému fundamentu lehce snobsky. Jenže stačí pár akordů, aby vám bylo jasné, že tahle reinkarnace R.A.P. Ferreiry, která se už dva roky učí hrát na akustiku v Nashvillu, hranice fórku mezi změtí dalších projektů dávno překročila, nebo je dokonce úplně míjí. Crowa Bilikena berou vážně i na alternativní rádiové stanici WNXP, kde Ferreiru vyhlásili umělcem měsíce. Tohohle hudebního chameleona můžete kromě USA zastihnout i na starém kontinentu, nejčastěji po boku krabičkového experimentátora/ky Willy/Willieho Dustice nebo dua First Passionate Frisbee Club.
7) Eddie 9 Volt
Cestou na střední, kterou stejně nedokončil, poslouchali jeho spolužáci rap. Z Eddieho ojetého Fordu hřímal Howlin' Wolf. Masonu Brooksi Laneovi, jak zní pravé jméno tohoto talentu, jako by byly nové časy v mnohém na obtíž. Raději než e-maily rozesílal vydavatelstvím na stroji psané dopisy, přestože své hudební idoly už stejně jako mnozí v jeho generaci nacházel surfováním na webu. A zadařilo se. První desky Left My Soul in Memphis a Little Black Flies sebejistě oznámily příchod především schopného kytaristy ovlivněného hrou Michaela Bloomfielda, Alberta Collinse nebo Freddieho Kinga. Druhá zmíněná Eddiemu vynesla dvě prestižní nominace a páté místo v hitparádě Billboardu, tvrdé konkurenci navzdory - ten samý týden totiž po deseti letech vydali bluesové album i The Black Keys.
Narůstající prestiž v žánrových kruzích mu však nestačila a po dvou letech každodenního studia soulového repertoáru se rozhodl svůj zvuk zřetelně obohatit. V proslulých Capricorn Studios tak natočil třetí nahrávku lakonicky pojmenovanou po těchto prostorách, které pamatují slávu jižanského rocku a soulu. “Nevěřím na bubáky, ale jakmile jsem vešel do dveří, jako bych se ocitl v historickém filmu,” řekl Eddie zkraje letošního roku v jednom z rozhovorů. Mezi zdmi dýchajícími archivními úspěchy se zrodila plnokrevná southern soulová muzika. Těžko uvěřit, že je hlavě jedenáctičlenného bandu teprve sedmadvacet. Duchy minulosti však umí vyvolávat, nízkému věku navzdory, na výbornou.
8) Tré Burt
Soulové album folkového písničkáře? Proč ne, jde-li o poctu zemřelému dědečkovi, jehož povídání mezi jedenácti skladbami na čerstvě vydané Traffic Fiction ostatně několikrát zazní. Tré Burt se od persony melancholického, glosujícícho trubadúra skutečně nemohl formou posunout dál, oproti předchozím tradicionalistickým nahrávkám uslyšíte na říjnové novince jazz, reggae či snad klezmerovskou výpůjčku multiinstrumentalisty Roryho Hoffmana. Jsou to ale stále kousavě přesné komentáře, které Burta provází od jeho autorských počátků srovnávaných s legendární poetikou Johna Prinea, na jehož platformě Oh Boy Records sám Tré Burt působí.
Vzpomínky na pracovní projížďky v tátově Cadillacu ozvučeném líbivými melodiemi Otise Reddinga, Marvina Gaye a The Temptations přivedly Burta, ve spolupráci s producentem Andrijou Tokicem, k pestřejším vyjadřovacím prostředkům. Budete-li mít raději buskováním poznamenou Caught It from the Rye a You, Yeah, You, nebo se stanete fanoušky nejnovějšího, nevídaně rozmanitého katalogu, osobnost tohohle kytarového autodidakta a oblíbence festivalových pódií vám nejspíš přiroste k srdci.
