Osud. Každého člověka neustále dohání a stále je jím ovlivňován. Ať už se za fatalisty pokládáme, či nikoli, osud může hrát důležitou roli v umění. Po bližším zkoumání latinského slova fatum či (asi pro dnešního člověka známějšího) anglického slůvka fate vychází najevo jasná spojitost s portugalským fado. Shoda však není náhodná. Všechna slova mají stejný základ a právě s naplněním významu je spjat i celý portugalský žánr.
Na samém počátku 19. století se vyvíjel žánr ve velmi úzké lokaci okolo Lisabonu. Mnoho spekulací se zabývá originalitou žánru a zároveň všemi vlivy, které na další vývoj působily. V té době bylo hlavní město domovem mnoha národů a samotná země se již jako koloniální velmoc kulturně prolínala s mnoha dalšími odlehlými zeměmi. Působení Jižní Ameriky ovlivnilo zdejší hudbu stejně jako vlivy africké, maurské, španělské i časově středověké. Ke konci 19. století se stalo fado hudbou námořníků a pracující třídy, která povětšinou neumělá číst, ani psát.
Přečtěte si také, co přinesl loňský Respect Festival
Někdy se žánr svým vznikem přirovnává k americkému blues. Je plný melancholie, hořkosti, smutku i těžkostí všedního dne. Vyjadřuje momentální stav. Tematicky se zpěváci v písních portugalského žánru vypořádávají se zašlou slávou mořeplaveckého období, tedy s národními motivy známé každému posluchači v zemi, ale také se do textů (často psaných básníky) dostávají subjektivní příběhy strastí, těžké osudy a nešťastné životní situace. Kromě nostalgie je častým motivem textů fado samo o sobě, což se shoduje i s hudbou blues.
Doprovod tvoří strunné nástroje, především portugalská kytara. Těchto nástrojů může být při hře i několik. Někdy je ještě souhra kytary či kytar a zpěvu doplněná o perkusivní nástroje. Jakýkoli instrument však hraje především vedlejší roli, v popředí je vždy zpěv.
Fado je často spojováno s hlavním portugalským městem. Ale také město Coimbra má svůj podžánr. Zde již od 13. století stojí univerzita, jejíž studenti měli velký podíl na rozvoji fada ve městě. Od lisabonského se odlišuje svou melodií a menším smutkem. V centru města můžeme dodnes potkat mladé hudebníky, kteří se žánru věnují. Zpívají přímo na ulici, a dodávají tak místu autenticitu.
První ikona, která se dostala do podvědomí jako brilantní zpěvačka žánru, byla Maria Severa Onofriana, známá spíše pod jménem Severa. Její život trval pouhých dvacet šest let (1820 - 1846). Ve své době se znala s mnoha básníky, spisovateli a malíři tehdejšího Lisabonu. Po její smrti vznikla romantická představa o zpěvačce, ale její život nebyl přívětivý. Vyrůstala v chudobných podmínkách a zemřela na tuberkulózu v mladém věku. K její osobnosti patřil také velký temperament a hašteřivá povaha, avšak podle záznamů - když začala zpívat a doprovázet se na kytaru, v jejích očích se objevily slzy.
Královna Amália Rodrigues
Když se řekne šanson, mnoho lidí si vybaví jméno Edith Piaf. Stejně by tomu mělo být i s pojmem fado. Nejznámější zpěvačkou (znovu ženou) je dodnes uznávaná Amália Rodrigues (čti rodrigeš). Zpěvačka odstartovala svou kariéru ve velmi mladém věku. Ve čtyřicátých letech již vystupovala nejen v Portugalsku, ale postupně se vydala do Brazílie, Mexika i New Yorku. Své skladby zakládala hlavně na textové stránce. Vybírala si básně renomovaných i méně známých básníků (Francisco Santos, Pedro Homem de Mello, David Mourão-Ferreira), ale také díla velkých portugalských poetů, mezi které patřil i básník 16. století Luís de Camões.
Právě výběr těchto textů ve spojení s melancholickými kompozicemi vždy přinesl něco navíc. Amália se snažila zanechat ve svých skladbách odkaz a historii žánru, čímž se jí podařilo znovuobjevit styl pro širší publikum. Její hlas v sobě pojil velký rozsah a netradiční hlasovou barvu. Zároveň se způsob, jakým dokázala hlas využít, stal jedinečným a inspiroval například dnešní umělkyně Marizu či Dulce Pontes. Amália několikrát vystoupila také v pařížské Olympii a cestovala po světě. V roce 1999 oslavila šedesát let působení na hudební scéně, ale téhož roku, ve věku sedmdesáti devíti let, náhle zemřela. Dodnes jsou její skladby Uma Casa Portuguesa, Primavera nebo Fado Amália hrané.
Přesuňme se do dnešní doby. V Lisabonu je možnost stále slyšet živé fado na ulici či v tak zvaných fado domech či fado barech ve čtvrtích Bairro Alto či Mouraria. Bohužel se tento styl stává více turistickou záležitostí a cizinci občas zavítají do restaurace na fado, které se žánru příliš nepodobá.
I v České republice máme čas od času šanci slyšet koncerty zajímavých interpretů. Říjen 2007 s sebou přinesl návštěvu zpěvačky Any Moury, která se objevila na festivalu Struny podzimu. Pro velký zájem přidala ještě jeden koncert navíc. V roce 2011 vystoupila na romském festivalu Khamoro portugalská skupina Ciganos d'Ouro, která sice nehraje čisté fado, ale propojuje ho se španělským flamengem, tangem a romskou muzikou. Drží se klasického strunného rázu.
Čerstvější novinka je z neděle 24. února letošního roku, kdy v pražském klubu Jazz Time odehrála koncert nevidomá zpěvačka Dona Rosa. Baladičnost a utrpení jejího života se objevuje jako hlavní téma skladeb. Chudoba v mládí, zpěv na ulici, kde žila jako bezdomovec, a slepota. Hudbu doplňuje tradičně portugalská kytara.
Nezáleží na tom, zda se posluchač někdy učil portugalsky, hudbě fado může porozumět každý díky procítěnému projevu interpretů. I když zlé jazyky tvrdí, že fado má co dočinění se slovem fádní, člověk, který hudbu dokáže vnímat, si k němu určitě cestu najde. Tento žánr neodmyslitelně patří ke kultuře portugalského národa a Lisabon je jím protkán dodnes. Proto by byla škoda na méně známé žánry v moderní době zapomínat.
