Black Country Communion působí na scéně od roku 2009. Tuto skupinu utvořili známí hudebníci. Prvním je baskytarista a zpěvák Glenn Hughes známý například jako člen Deep Purple, který také vystupuje sólově, a nyní se podílel třeba na nové desce Joea Satrianiho. Druhý je bluesrockový kytarista a zpěvák Joe Bonamassa, který spolupracuje například se zpěvačkou Beth Hart. Jason Bonham je bubeník a syn Johna Bonhama, který hrál na bicí v Led Zeppelin. Posledním členem je americký klávesista Derek Sherinian, jenž si zahrál v kapelách Billyho Idola, Alice Coopera nebo Yngwieho Malmsteena.
A díky této spolupráci vznikla hardrocková superskupina, která čerpá z rocku a blues. Neshody v kapele mezi Hughesem a Bonamassou vedly v roce 2013 k přerušení činnosti kapely, ale i tak do té doby stihli vydat tři alba – Black Country Communion, Black Country Communion 2 a Afterglow. Všechna tato alba produkovaná Kevinem Shirleym sklidila velký úspěch mezi fanoušky jednotlivých umělců i mezi kritiky. O to větší radost měli poté, co se v roce 2016 kapela nechala slyšet, že Joe i Glenn chtějí kapelu obnovit a tvoří nové skladby pro další album. A tak tu je BCCIV této britsko-americké partičky.
Parta muzikantů předvádí na desce skvělé výkony, dostatek prostoru dostávají všichni, i když jsou v hledáčku především Glenn a Joe. Deset skladeb a žádná nezní podobně. Různorodost skladeb je znatelná od počátku, nicméně celá deska drží pohromadě. V mnoha případech si Joe a Glenn protáhli své skladby, které klidně trvají 6 nebo 8 minut, což na současné scéně není obvyklý postup, zato velmi vítaný. (Pokud má hudebník co říci.) Rádia kvůli jejich striktní stopáži asi celé jejich kousky však hrát stejně nebudou.
První skladba – Collide – hned nastartuje rockový nářez a drive neutuchá ani na okamžik. Glenn v 66 letech vyzpívá výšky i ječivé tóny s přehledem a mnohdy lépe než kdejaký mladík. Stejně tak si poradí s níže položenými slokami i dravějším refrénem. Zpěvu se tento rockový bard rozhodně nebojí a o tom, že by jeho hlas stárnul, nemůže být zdaleka řeč. Glenn na desce zpívá nejvíce a například v Over My Head se kapela přibližuje přístupnějšímu a chytlavějšímu rocku. Skladatelsky rozpoznáváme pasáže či skladby z dílny Glenna, jelikož se některé postupy odráží i na Glennově sólové desce ze stejné doby Resonate.
Wanderlust vládne podprahovými klávesovými vsuvkami a jedná se o nefalšovaný rockový postup - šepot, tvrdší, jemný i výrazně břitký Glennův hlas promlouvá přímo. Skladatelsky znovu pevná melodie, která se nerozpadá ani po osmi minutách, a kterou oživuje nepodbízivé a výrazné kytarové sólo, se řadí mezi čistě rockové záležitosti. Love Remains oproti tomu jde ve stopách staršího hard rocku a můžeme říct, že se v některých tvrdších pasážích přibližuje metalu. Tuto linku drží i skladba Sway, ze které přímo srší deeppurplovská nálada. K blues se odklání temná a jediná klidnější skladba - The Cove. Všechny mají společné jedno - jde o silné, zapamatovatelné a neoposlouchané melodie.
Pěvecká role se prohodí jenom v případě třetí skladby na albu The Last Song of My Resting Place. V této skladbě je od prvních tónů rozpoznatelný rukopis především Joea Bonamassy. Dlouhá, skoro osmiminutová skladba však uběhne jako voda, protože výraz i aranž jsou odlišné od zbytku pořádné dávky energie. Více v ní vyniká Bonamassův text, který až písničkářsky vypráví příběh potopeného Titaniku. Housle v podání Gerryho "Fiddle" O'Connora dodávají skladbě sentimentální podtext i díky melodii inspirované Irskem a díky mandolíně a Joeův pěvecký projev podtrhuje melancholii, drama celé události i temnotu. Loď jde na konci skladby ke dnu jako vytrácející se part houslí i lidé na palubě. Tato skladba, která se aranží přibližuje Bonamassově Black Lung Heartache, je skladatelskou jedničkou na albu. Joe velice dobře umí propojit zvuk a příběh a vždy se v jeho skladbách jedno neobejde bez druhého.
Jako celek funguje BCCIV kompaktněji, celistvěji a jednotně než předešlá Afterglow, nicméně rukopis Glenna a Joea se nezapře. Tato deska je výrazná mezi současnou hardrockovou hudbou a od dob hardrockových matadorů, jako jsou Deep Purple, nic podobně překvapivého a podařeného nevzniklo. Škoda je, že jsou všichni členové tolik vytíženi, protože světové turné by si kapela rozhodně zasloužila, koneckonců již mají mnoho vlastního materiálu, který by měl být slyšet i živě.
