Joe Satriani je již zkušený matador bluesrockové kytary. Je to jeden z nejlepších kytaristů a jeden z hudebníků, kteří bez zaváhání utáhnou celý koncert pouze v instrumentální poloze bez speciálních efektů či hostů. A zní brilantně. Stejně tak jeho fenomenální projekt G3, který míří nyní i do Prahy, je přehlídkou kytarového umu. What Happens Next ale není zdaleka jenom o talentu a perfektní technice, ale především o skladatelské inovaci. Je otázkou, zda Joe na již šestnácté studiové nahrávce dokáže ze sebe skladatelsky vytřískat ještě něco, co by bylo překvapivé a zároveň udrželo satrianovský rukopis. A ejhle, ono se to zdařilo!
Glenn Hughes je známý především z kapely Deep Purple, kde nějakou dobu působil jako baskytarista. Vedle této věhlasné kapely má sólovou dráhu a v posledních letech přidal také úspěšný projekt superskupiny Black Country Communion, která se pohybuje na rozmezí hard rocku i blues. Právě i v tomto bodě se Joe a Glenn potkávají - vytvářejí superskupiny s mnoha známými hvězdami. A právě Glenn se objevuje na Satrianiho nové desce. A právě bezchybná basová linka ji posunuje ještě výše. Stejně tak Chad Smith z Red Hot Chili Peppers, který taktéž působí se Satrianim v hard rockové skupině Chicketfoot od roku 2008, dodává říz díky úderným bicím.
Hned zkraje upozorním na to nejlepší. Skladba What Happens Next a Cherry Blossoms patří rozhodně mezi nejvydařenější skladatelské kousky desky. Stejnojmenná s celým albem je hned dle prvních tónů jednoznačným rukopisem Satrianiho. Umírněný nástup a jakoby zamlžená nezřetelná kytarová melodie, která se z pomyslné mlhy pomalu vynořuje, je typickým znakem Joeovy tvorby a zde tento prvek perfektně využívá. Zklidnění a následný postupný návrat k nadupanějšímu zvuku se daří, ale především se jedná o rychle zapamatovatelnou melodii, která se postupně lehce obměňuje.
Druhá zmíněná začíná pouze perkusemi. Do poklidu se ozývá kytara s výraznou melodií a znovu jakoby vychází z jakéhosi temna a postupně se osvětluje, až se říznou hrou ozve v plné kráse. Romanticky laděná skladba využívá pasáže stupnicovitých, v několika momentech až etudových prvků, stejně tak i experimentů se zvukem kytary. Opravdu se dá melodie přirovnat k padajícím květům třešně, které se nesou vzduchem dolů jako vzpomínky, jak napovídá název. Předně zde Joe ukazuje své kytarové umění ve všech polohách - rytmické, melodické, alternativní i skladatelské. Tyto dvě jmenované si zadají s mnohem staršími kompozicemi složenými Joem.
Již v září 2017 Joe vypustil ukázku v podobě Energy, ostatně i na albu je to skladba číslo jedna. Ta přímo kypí kytarovými tóny, je svižná, více rockově laděná a jako dělaná pro koncerty - pro efekt i kytarovou exhibici. Co by taky mohla znamenat skladba pojmenovaná energie... Thunder High on the Mountain se na první poslech zdá jako skladba čistě technická, ale po několikerém poslechu se objeví mnohovrstevnatost a jednotlivé části skladby se zacelují. Začátek je opravdu nebezpečně rychlý, postupně se skladba dostává z masivní hbitosti do pozvolného a nadnášejícího rytmu. Bouře, která neustává a krouží v odlehlé výšině, je slyšitelná z celého kousku.
Surfing with the Alien je poloha, která fanouškům u Joea nesmí chybět. Takovou jízdu nabízí Headrush, která asi nejvíce navazuje na starší kousky Joeovy kariéry. Každá skladba na albu má vlastní příběh a jinak tomu není ani u Righteous. Tuto skladbu chtěl Joe původně věnovat zpěvákovi a hudebníkovi Bryanu Adamsovi, v jehož studiu Joe mnohokrát nahrával, protože se mu zdálo, že je to přesně kousek, do kterého by seděl zpěv. Nakonec se z ní ale stala taktéž instrumentální, velice pozitivně laděná záležitost. Že slovo Catbot zní jako robot? Ano, přesně tak vznikl název pro tuto skladbu. Joe hrál stejný riff na kytaru a klávesy a ze směsice zvuků vznikla melodie pro tuto skladbu, jež připomíná robota, který se snaží mluvit jako kočka. Nejen z této skladby je cítit, že se Joe při skládání baví a nechybí mu špetka humoru.
To, že je Joe brilantní kytarista a patří mezi ty nejlepší současné, není třeba dokazovat. Celá deska funguje jako celek a drží se jasně satrianovského rukopisu i střídá polohy - energické, technicky exhibiční i poklidné a melodické. Přesto Joe přichází s velmi zajímavými kousky a především nevykrádá sám sebe. Slyšitelný je i odkaz jeho předchůdců Jimiho Hendrixe i Carlose Santany, díky nimž navazuje na tradici elektrické kytary a u nichž se nejvíce inspiroval. Po vydařené desce Shockwave Supernova přichází tak s dalším neotřelým materiálem a a zůstává tak v popředí celé rockové scény, i když na novince je více nohama na zemi, upozorňuje na emoce, sny a touhy a odpoutává se od svého mimozemského alter ega a navrací se k člověku.
Co se žánru týče, odklání se tato deska od blues a čerpá více z rocku a hard rocku, což je i zásluhou obou jmenovaných hudebníků, kteří na desce spolupracovali a hráli. O čem jednotlivé skladby jsou, beze slova prozradí jejich melodie, jelikož Joe dokáže promlouvat kytarovými strunami dosti výmluvně. Ostatně stačí si přečíst názvy jednotlivých skladeb a ony už vám ukážou směr, jak je chápat. Satriani nasadil hned z počátku roku laťku hodně vysoko a ukázal, že starý dobrý rock má ještě hodně co říci, pokud je v dobrých rukách kytaristy, který si s ním hravě poradí. Co bude následovat, jak se samotný název celé desky ptá, se necháme překvapit.
