Jednoduchý obal nabízí posluchači všechny informace, které k desce potřebuje – skladby, několik fotek a jména (nikoli příjmení) doprovodné kapely Pátrači, ve které Martin Hašek působí. Když posluchač zasune desku do přehrávače, první setkání nás zavede do Spojených států. Jak je to možné? Ve srovnání se všemi ostatními skladbami se to konceptu alba zcela vymyká. Veškeré texty na desce jsou v češtině a to i první skladba. Přetextovaná skladba Bílej prach je původní No One Knows od alternativní rockové kapely Queens of the Stone Age. Cover verze na počátek je vždy hazard, zda se povede a vždy se bude srovnávat s originálem. Tento tah se ale hudebníkovi vydařil – silná melodie s velmi chytlavým riffem rozhodně nakopne celou desku hned zpočátku. Nutno dodat, že měkčí bicí a méně zkreslené kytary oproti originálu, jsou velmi dobře připravenou aranží. Písni nádech starších časů sedí skoro více a rozumí si s češtinou. S Joshem Hommem z americké partičky Queens of the Stone Age se na desce setkáme ještě jednou, ale o tom později.

Po bombastickém nástupu pokračuje Cigaretář již ve vlastním rockovém hávu, ve kterém nejvýrazněji vyniká Martin Hašek jako zpěvák. Zastřená barva hlasu i nekompromisní přednes skvěle korespondují se zpovědí v textu písně. Soulový nádech se projevuje ve sborových partech, které opakují stejnou linku, jež nejprve předzpívá samotný Martin Hašek. Ke konci písně se zpomalí, zjemní se atmosféra stejně jako zpěv a soulová poloha se dostává do popředí. Přechod z nadupaného a drsného výrazu k melancholickému nabízí nečekanou, ale vyvedenou katarzi. Martin vysvětluje Proč už tě nemiluju, což je píseň, která znovu nabízí velmi silnou chytlavou melodii, jasný rytmus a repetitivnost v refrénu. Popověji znějící skladba však nechává vyznívat také jednotlivé nástroje, které byť nedostávají klasický sólový prostor, vyhrávají si s nepatrnými detaily, které ovšem dotvářejí propracovaný vyšperkovaný celek.

Poté se atmosféra trochu zklidní. Stále hledáš klade důraz převážně na klávesy a jemné podbarvení kytary. Zde se projevuje především zpěvák, který přechází do úplně jiné procítěné, až bluesové polohy a s přehledem přesvědčuje, že vyšší tóny mu ve zpěvu nedělají nejmenší problém. Úměrně pracuje s klidnými pasážemi ve slokách, ale o to více, až agresivně, graduje a nabírá na síle refrén spolu s nástupem bicích. Tato skladba má velký potenciál speciálně pro živá vystoupení. Oproti tomu Tikot hodin je jasná klubová záležitost odkazující na sedmdesátá léta rockové hudby. Zvuk hammondek příjemně rozráží melodii, opatrná kytara si zase hraje v pozadí svou, čímž ale konkuruje zpěvu a vyrovnaně se spolu doplňují.

Kvákavý zvuk, rychlý nástup a basová kytara připomínající dravou hru Victora Wootena - to je skladba Ženy se mýlí. Rozjetý riff se dere dopředu spolu s ráznými a až hard rockově znějícími bicími, přičemž se bez jakýchkoli okolků pouští do zpěvu Martin Hašek - s vervou, drivem a přehledem. Alternativní pojetí sól se zde proměňuje v rockovou smršť a tvrdší nářez doslova vystupňuje zatěžkaným refrénem, který nemá problém měřit se díky své brilantnosti se světovou rockovou scénou. Mosty spálím spíše uklidní rozjetou atmosféru, nicméně mezi ostatními ale příliš nevyniká.

Skladatelsky má Martin Hašek opravdu co sdělit a upozorňuje na sebe hlavně výraznou propracovaností aranží. Kapitán Spinky se pomalu rozvíjí v rapově-rockovém hávu, jelikož sloka je postavena na rychlém textu a důraz je kladený na každé slovo zvlášť, sóla si naopak vyhrávají jak s nástupem jednotlivých instrumentů, tak i s alternativním zásahem různých zvuků do melodie. Znovu se Martin Hašek nejvíce obouvá do zpěvu v refrénu, kde prokazuje nejen hlasový rozsah, ale i variabilitu svého hlasu.

Trochu více psychedelie a zkreslenosti přináší Inventář a ty si nedáš, jež netradičně využívá potenciál foukací harmoniky v tomto rozevlátém kousku, který se nebojí přiblížit rock´n´rollu i blues. S desátou skladbou by se leckterý posluchač zamyslel, jestli už nyní přichází nějaké slabší místo desky. Přichází ale jedině kóma původně již od zmíněného skladatele Joshe Homma a jednoznačně odporuje – energie se nese na pomalu plynoucí silné melodii.

Málem jsem tě nenašel je poklidná píseň, ve které nechává zaznít především klávesy. Stejně jako ve skladbě Jen se směj jde o jasné riffy, na kterých hudebníkovy skladby stojí nejvíce. Důležité je zdůraznit také textovou stránku písní, v nichž se zamýšlí nejčastěji nad vztahovými problémy, nicméně nikde se tato tematika nepřehoupne do klišé. Skladby jsou svěží, dravé a hlavně hravé, kýč zde posluchač rozhodně nenajde.

Blues si nejvíce přijde na své ve skladbě Zahraj mi kamaráde, kde dostává prostor jak klasická bluesová kytara, tak i poměrně přemýšlivá táhlá melodie. Procítěnost a soulový rozměr v refrénových částech přiživuje zpěvák svým přednesem i slovy. Poslední funky kousek Tak to jsem já zakončuje nejen dobře zvoleným názvem, ale jako by shrnoval veškerou žánrovou pestrost, která se na celé desce objevuje. Hlavně hravost s jemnějšími pasážemi a nástupy až hard rockově znějících je jedním z rysů celého díla. Na závěr lze jen dodat, že takto dobře zpracovaný materiál, který má na naší hudební scéně rozhodně co říct, vymyká se zajetému a nabízí svěží pohled na rock, by neměl zapadnout. Malých a neznámých kapel je u nás velké množství, ale taková, která se nebojí přijít s vlastní hudbou, s jakou se přihlásil Martin Hašek, má jednoznačně místo na výsluní. To je No. 1. Bravo!