Kapela The Hu přichází s osvědčeným a fungujícím modelem. Fúze tradice - v jejich pojetí tradiční mongolské hudby - hrané na tradiční nástroje, nám Evropanům neznámé, ve spojení s rockovými riffy, metalovou drsností a mongolskými texty prostě funguje. Posluchač slyší exotickou hudbu v hávu něčeho, co mu je blízké, ale přesto ho poslech obohatí o nové vjemy. Právě fúze různých žánrů je cestou odlišnosti na současné hudební scéně, která je zahlcená nepřeberným množstvím nejrůznějších podobně znějících i metalových žánrů.
Galbadrakh Tsendbaatar vystupuje pod přezdívkou Gala a zpívá hlavní vokály a hraje na tradiční strunný mongolský nástroj morin khuur, Enkhasaikhan Batjargal jako Enkush je předním hráčem na morin khuur a taktéž hrdelně zpívá, Nyamjantsan Galsanjamts si říká Jaya a hraje na mongolské flétny, brumle a zpívá a Temuulen Naranbaatar jako Temka v kapele hraje na mongolskou loutnu topsúr a zpívá doprovodné vokály. To jsou čtyři členové The HU, což je druhý přepis jména kapely. Během koncertů mají s sebou ale ještě další čtyři hudebníky, kteří všichni zpívají doprovodné vokály - Jamba hraje na kytaru, Batkhuu na basu, Odko na bicí a další perkuse obstarává Ono.
První skladba Wolf Totem zaujala právě svým pojetím a novým směrem, kterým se metalová hudba může vydat. Drsné opakující se verše rezonují ve sborovém zpěvu, hrdelní zpěv sází na rituální repetici, kterou uhrane a posluchače doslova připoutá k poslechu. Stejně jako žánrové propojení je sázka na mateřský jazyk - v tomto případě mongolštinu - vydařená cesta. Exotika v plném pojetí. Nicméně celá skladba je skvěle vystavěná, graduje, děsí i rytmicky šlape. V další vypalovačce Yuve Yuve Yu už skupina jede na plné obrátky. Dynamičtější a méně temná skladba pokračuje v podobném stylu, znovu skvěle pracuje s rytmikou a atmosféru vykresluje jemnými instrumentálními nuancemi, které lehce ve slokách v pozadí vystupují. Propracovanost vrstvení nástrojů a sborového hlasu je pro celou desku více než typická.
The Hu přitvrzují, zjemňují, na každém kroku čerpají z vlastní historie, tradice a přírody. V písních přírodu můžeme slyšet v úvodech, ale i díky různým náznakům, které vytváří nástroje. Příkladem je Shoog Shoog. Šamanské rituály přímo dýchají z písně Shireg Shireg, kde dostává prostor i jemná flétna. Dlouhé mollové tóny vyluzují různé strunné nástroje, jejichž melodii protíná rituální vícehlasý zpěv v písní The Same.
V každé z devíti nahraných písní rozeznáme rukopis kapely během několika vteřin, přesto první dva jmenované singly nikterak nevynikají kvalitou nad ostatními. Deska funguje jako celek a případných hitů na ní nalezneme hned několik, které doslova nutí, aby si je posluchač pustil mnohokrát opakovaně za sebou. Kapela se žánrově usazuje někde mezi metalem, rockem i folkem, ale sama svůj žánr nazývá hun rock. Tito Čingischáni na harleyích nahánějí strach nejen hřmotným zpěvem, ale i ve svých videích, příčemž zvolená image žánru sedí.
Nad kapelou se vznášela na jejím počátku otázka, zda jejich texty o nájezdech cizinců, hrdosti národa a válčení nejsou příliš drsné a nenávistné, nicméně pokud si poslechneme celé verše a refrény a spojíme si je s hudbou, kterou skupina přináší, jednoduše čerpají z dějin a nebojí se zajít i na pomyslnou hranici, za což by si měli vysloužit další plus. Umění by mělo mít prostor vyjádřit se.
Deska je zajímavým počinem, objevem z kontinentu, který běžný posluchač nemá zcela probádaný. V současném rocku i metalu taktéž rozbouří lehce stojaté vody. Rozhodně stojí za to kapelu sledovat a počkat si na její nové skladby, a především zažít jejich živé vystoupení, které energií rozhodně šetřit nebude. Jediné, za co ubírám oněch 10 % v hodnocení, je počet skladeb. Někdy je sice méně více a souhlasím, že vydat méně skladeb, ale kvalitních a různorodých, je dobrá cesta, ale pokud kapela již cestuje po celém světě a stala se současným fenoménem, přijde mi 9 písní pro první studiovou nahrávku i tak málo.
