Skvělá zpěvačka, která dokáže se svým hlasem neuvěřitelné variace, perfektní pianistka a občasná kytaristka, rockový bohém, šoumenka i profesionálka při živých vystoupeních. Všechna přízviska na sedmačtyřicetiletou Beth Hart sedí. Nicméně přidanou hodnotu má Beth taktéž ve skladatelské rovině. 13 studiových alb již mluví za vše, nicméně hodně neznamená kvalitně. Beth Hart zraje, přichází s novými melodiemi, které umí rockově rozjet i zasáhnout skladbami plnými prožitky. Emoce posluchači i na nové desce předává a nechává ho v nich, strhnou ho, rozlítí, potěší i donutí přemýšlet. Beth působí a její výpověď nadchne. A to je to pravé poselství, které umění nese.
Jako první singl hudebnice vypustila stejnojmennou melancholickou skladbu War In My Mind, která navazuje na její plouživé melodie s nenásilným klavírním doprovodem a důrazem na textový obsah. Jmenujme za všechny LA Song, Sister Heroine nebo Leave The Light On. Na poslech příjemná skladba, která si i ze své ponuré atmosféry dokáže prodrat na povrch svou dravostí, zapadá do celého konceptu alba a stala se příjemnou vlaštovkou z připravované desky. Nicméně - první na albu, druhá jako singl - Bad Woman Blues ukazuje na všechny proměny Beth jako zpěvačky. Ráznost, drzost, nenápadnost Beth jednoduše sedí. S hlasem si hraje v nižších i výraznějších polohách, nechává vyznít svou jedinečnou barvu hlasu a zpívá o tom, že s hodnými holkami je život sice fajn, ale s těmi zlobivými je přece jen o něco veselejší. A právě tuto polohu Beth posluchač věří.
Ženský element vyždímá na desce do poslední kapky. Například ze skladby Sister dear přímo srší zranitelnost, jemnost a nostalgie. Osobní prožitek vložila do skladby se všemi emocemi, aby je neporušené předala posluchači. Rozhodně se jedná o silný moment desky. Klavír hraje prim taktéž v písni Let it Grow, kde se k němu ale postupně nabalují další nástroje včetně kytary a bicích. Zpěv v nádherně komponované písni taktéž z hlubších tónů postupně zesiluje a čím dál víc na posluchače doráží svou naléhavostí, čemuž pomáhají i doprovodné hlasy, které se až gospelově střídají s hlavní melodií.
Od prvního tónu je Beth a její projev rozpoznatelný, drží se svého stylu, ale přesto na desce přichází s neotřelými nápady, přechody v jednotlivých písních i novými vlivy. Flamenco a latinskoamerický nádech nabízí skladba Spanish Lullabies, která sice na oko čerpá z jižních inspirací, ale stejně tak sází na popovější melodii. V Rub Me For Luck v mollových polohách a temně znějícím pianu znovu přechází k písničkářskému stylu, který by se klidně hodil jako filmové téma k psychologickému filmu.
Pokud si vybavím Beth a její hlasovou polohu v Better Man nebo Love is a Lie, přiklonila bych se k názoru, že novinková deska má větší počet procítěných a velmi zdařilých ploužáků, za všechny uvedu Thankful, než od podlahy dunících rockových vypalovaček, což ale desce jako celku v závěru sluší. Beth tyto skladby umí... napsat, prožít i interpretovat. Protože i s Joem Bonamassou v posledních letech volila spíše rockovější tvář divy než jemné umělkyně, což odkrývá i v závěrečné I Need a Hero, odhalila svému publiku ještě více ze svého vnitřního světa než doposud.
Beth Hart se Praze představila dvakrát v menším prostoru klubu Lucerna Music Bar, který jí sedl, ale stejně tak dokáže pracovat s vyprodaným Forem Karlín, kam se 6. prosince s novou deskou po roce vrací. Jak probíhal loňský koncert, si přečtěte zde. Beth si pokaždé rozvrhne zbrusu nový playlist, a jelikož již má z čeho vybírat, pokaždé překvapí vyvážeností setu i svým talentem. Stejně tak tomu je i na nové desce. Inspirací je zpěvačce ledacos, ale přece jen nejvíce čerpá ze své osobní zkušenosti, minulosti a vnitřních pohnutek, což zpracovává na výbornou. O to uvěřitelnější její výpovědi v písních jsou. Nejenže na desce jednoznačně potvrzuje pozici nejvýraznější bluesové zpěvačky současnosti, ale především uhrane svým hlasovým projevem, osobitostí, intonací a citem, nikoli pouze bezchybnou technikou. Beth je pokračovatelkou a nositelkou kvalitní hudby v 21. století, ale přesto zní, jako by chytla pro muziku tvůrčí 60. a 70. léta jako například Janis Joplin.
Beth sází na jednoduchost, co se grafiky týče. Na obal desky zvolila sebe v kreslené podobě, jak sedí u klavíru - její poznávací znamení. Však do tmavého klobouku, který má na hlavě, právě udeřil blesk, který nejspíš způsobil onu válku v její mysli. Temné mraky na obloze letí spolu s hejnem ptactva. Dřevěné pianino, ač nečekaně, koresponduje s asfaltovou cestou kdesi uprostřed ničeho, díky motivu samotné cesty a všudypřítomné hudby. Beth i díky tomuto elementu nechává posluchače zapřemýšlet nad mnohovýznamovostí jejích skladeb a obalem zároveň nejde na ruku prodejnosti a líbivosti, což v jejím případě neplatí ani o samotných skladbách. Opět skvělá cesta, po které se mnoho současných umělců nevydává. Bravo!
