Jméno Moimira Papalescu, někdejšího frontmana úspěšné kapely Moimir Papalescu & The Nihilists, je silně spjato s elektronikou a experimentální hudbou a nejinak je tomu i na novém albu s poetickým názvem Šeptající nebe nad lesem plným hvězd. Rovnocenným partnerem a vůdčím hlasem alba je ovšem další experimentátor – safoxonista Petr Venkrbec, který kromě altky a barytonu nahrál v několika skladbách i baskytaru a elektrickou kytaru. Právě přítomnost někdy až freejazového saxofonu Petra Venkrbce tvoří oproti hutným a syntetizátory prošpikovaným groovům svěží protipól.
Čtěte také: Gary Lucas vydává nové album inspirované filmovou hudbou
Počátek naší pomyslné cesty začíná na Úpatí a poměrně záhy přechází ve skladbě Vpřed v hutný groove podpořený výrazným barytonsaxofonem. Následná série skladeb je založena na podobném schématu, skladby jsou si vzájemně podobné co se týče energie a často se zde kromě saxofonů objevují ve větší míře i syntetizátory a tu a tam slyšíme i elektrickou kytaru. Tato minisérie končí rychlou jungleovou skladbou Cestou necestou II, kde se Petr Venkrbec se svým altsaxofonem opravdu vyřádil a celá kompozice má ze všech ostatních na albu asi nejvíce freejazzový nádech.
Zároveň je jedním z pomyslných vrcholů, jelikož po ní následuje výrazné uklidnění v podobě skladby, která propůjčila nakonec název celému albu – Šeptající nebe nad lesem plným hvězd. Atmosféru, kterou její název vystihuje, zde autoři dokázali zachytit dokonale. Od tepajících bicích až po ruchy a šumění nočních stromů. Všemu pak vévodí melodická kytarová linka, v závěru ještě podpořena výraznými syntetizátory. Kouzelné houby je název předposlední skladby, která je přesně taková, jak si ji asi většina z vás představí a dominantní roli zde hraje především saxofon a syntetizátory. Celé album nakonec uzavírá nejpozitivněji naladěná (jinak tomu ani po Kouzelných houbách být nemůže) skladba Líné slunce, která se pocitově od všech ostatních temnějších skladeb výrazně odlišuje a celé album ve fadeoutu příjemně uzavírá.
Ačkoli je pravděpodobné, že většina z vás si toto experimentální album nezařadí do svého pravidelného každodenního playlistu, rozhodně ho lze hodnotit jako velmi zdařilé. Pokud na něm autoři něco prokázali, pak to, že kombinace elektroniky a saxofonu v jejich podání rozhodně funguje.
