Pro někoho příjemná nedělní tečka za krásným víkendem, pro jiného zase splnění malého snu. Pro všechny ale společný jmenovatel. Ahmad Jamal. V takřka do posledního místa zaplněné Dvořákově síni Rudolfina vše odstartovalo krátce po půl osmé večer. Notoricky známé dveře pod varhanní emporou se otevřely, a z nich vykráčela trojice muzikantů. Vysoký bubeník Herlin Riley, usměvavý kontrabasista James Cammack a ležérní perkusista Manolo Badrena. Pánové se uvedli do pohodlí (což v případě Manola Badreny znamenalo sejmutí svého saka a následně jeho pověšení na nedaleký stojan perkusí) a rozjeli lehký groove, který uvedl hlavního člověka večera - Ahmada Jamala. Ten za hlasitého potlesku pomalu, rozvážně a se širokým úsměvem zasedl ke krásnému Steinwayi a koncert byl zahájený.

Čtěte také: Wayne Shorter vystoupil v pražské Lucerně ve dvou rolích

I se zavřenýma očima by se každý, kdo Jamalovu hru zná, nemohl zmýlit. Charakteristické rytmické a vysoce dynamické pojetí jeho hry, stoprocentní využití celé klaviatury (hlavně těch nejhlubších partií), typické oktávy v pravé ruce nad rychlými perkusivními paterny, … a nakonec toho všeho excelentní komunikace a typické dirigování - určování sól spoluhráčů a signalizování zvednutím levé ruky, které naznačovalo "pánové přecházíme zpět na formu...". Byl to tedy Ahmad Jamal tak, jak ho znají všichni jeho příznivci už řadu desetiletí.

V průběhu večera ukázalo kvarteto muzikantů také jednu zásadní věc, která ač je (a měla by být nejen) v jazzu často samozřejmostí, v tomto případě byla naprosto ukázková a výjimečná. A to komunikace. Komunikace v absolutním slova smyslu a hudebníci často působili spíše dojmem čtyř velmi dobrých přátel, kteří si zašli v páteční večer do baru na skleničku. Od typických návštěvníků těchto podniků se však lišili jednou zásadní věcí a to tím, že při tom všem ještě stačili tvořit skvělou hudbu. Tento fakt ovšem potvrdil obrovskou sehranost celého kvarteta a také vyváženost, protože ačkoli leadrem kapely je Ahmad Jamal, nedá se říct, že by ostatní v sólech či vlastních hudebních iniciativách na pódiu nějak zaostávali.

Manolo Badrena ukázal, že hrát na rozličné typy perkusí je mu vlastní a že to byl opravdu on, kdo v proslulé skladbě Birdland kapely Weather Report hrál na tamburínu. Bubeník Herlin Riley ukázal velkou dynamiku hry a šoumenství při svých sólech a konečně nejmladší ze čtveřice kontrabasista James Cammack perfektní souhru s bandleaderem, obzvláště v jemných a citlivých pasážích jazzových balad. Těch zaznělo za večer hned několik a byly skvělé. Kromě nich nemohly chybět ani nejznámější Jamalovy skladby, především pak "coververze" známého standartu Blue Moon či skladba Poinciana, která Ahmada Jamala proslavila asi nejvíce. Možná ještě zajímavější byly však jiné Jamalovy kompozice, často překvapivé svou formou, změnamy rytmů a dynamiky. To vše prokazovalo obrovskou sehranost a zkušenost všech muzikantů.

Jediným kazem na kráse celého koncertu byl zvuk, který byl jakýkoli, ale rozhodně ne ideální. Kde jsou ty časy, kdy k ozvučení celého jazzového ansámblu stačily dva nebo tři mikrofony. Navíc v prostoru, jakým Dvořákova síň je, a který akusticky hraje takřka sám. Překvapivě hlasitý byl i šum, který produkovaly reproduktory a byl obzvláště v klidnějších pasážích dosti rušivým elementem. I přes tyto problémy bylo ale zřejmé, že si diváci Jamalův koncert užili a najevo to dali kromě dvojnásobného standing ovation i tím, že donutili hudebníky ke dvěma závěrečným přídavkům, kterým nechybělo mnoho a byly takřka stejně dlouhé, jako hlavní část programu.