Dramaturgicky přesně načasované začátky všech účinkujících rozhodně potěšily publikum, které však jako loni na kapele Roomful of Blues (více se dočtete zde) nebylo početné, což byla jen jediná chybka na celém večeru.

Staré klasické blues přivezla kapela o jednom člověku, a tím byl švédský kytarista, bubeník a zpěvák Bror Gunnar Jansson. Umělecky nápaditému vystoupení dodával unikátnost především jeho výrazný hlas, který zněl naživo plně, ukázal svůj velký rozsah a hlavně překvapil barvou. Ta klamala, jelikož Bror zněl jako mnohem starší vyzpívaný bluesový veterán a bylo patrné, že si je své hlasové dispozice dobře vědom. Podařilo se mu navnadit publikum na dobu minulou a zeměpisně vzdálené místo, byť sám jako hudebník pocházející ze Švédska věrohodně splynul s výrazem bluesové hudby. V některých hlasových polohách se lehce dostával do příbuznosti s Bobem Dylanem, a to i svým vypravěčstvím ve skladbách, někdy se zase jasně inspiroval u delta blues například u Charlieho Pattona.

Sólový koncert doplňoval o výkřiky z hloubi hrdla, pískání i vzdechy, čímž oživoval cyklický rytmus. Co se týká hry v kapele jednoho člověka, tímto konceptem se podobá například provokativnímu bluesmanovi Bobu Logu III., který taktéž hraje zároveň na bicí, kytaru a zpívá, nicméně oproti němu Bror udržel pozornost publika déle, jelikož jeho bicí měnily výraz a nestal se tak monotónním. Standardně propojil táhlá plačící blues (například Butch) s výraznými vypalovačkami (jako Ain´t No Grave).

Přečtěte si také rozhovor s Brorem Gunnarem Janssonem

Sólové vystoupení spíše komorního rázu krásně kontrastovalo s následujícím programem, ne však ve smyslu špatný-dobrý, ale v koncertním pojetí. Čtyřčlenný Rusty Wright Band byl špičkou večera. Tento dlouhovlasý bluesman vynikal kytarovým uměním, vyžíval se v sólech, která však nebyla příliš dlouhá, aby se posluchač začal nudit, a zároveň jeho hřmotný hlas seděl v nadupanýchch skladbách. Stejně tak výrazným členem byla jeho manželka, Laurie LaCross Wright, která sice obehrávala několik stejných akordů na rytmickou kytaru, ale když se pustila do zpěvu, ukázala, že jde zpívat blues bez zbytečných přikrášlení a kudrlinek, čímž nejvíce upoutala ve skladbě Summertime.

Hned zkraje zahraná I Ain´t From Mississippi nastolila laťku vysoko a publikum to dávalo po celou dobu kapele řádně vědět. Rusty se soustředil na rychlejší melodie a sám si do nich vystřihl několik barevných kytarových sól, nicméně kapela – baskytarista Dennis Bellinger a bubeník Marc Friedman – se k sólům nedostali. Však jako celek se sehraně vrhli nejen do blues-rockových melodií, ale také roztančili svým Black Hat Boogie, které vévodilo svým chytlavým riffem.

Po hodinovém vystoupení, kdy nezbyl ani čas na přídavek, se rychle přeskupilo pódium a na řadu přišel Coco Montoya s kapelou, hlavní hvězda. Coco měl již připravenou půdu od Rustyho a navázal tak na již rozparáděnou atmosféru. Znovu se stylem lehce odlišovala kapela od předešlé, nicméně ne už tak markantně. Především mohly zaujmout hammondky, které si několikrát zahrály svůj samostatný part a velmi příjemně tak vplouvaly do melodií.

Samotný Coco si vyhrával s kytarovými sóly s nástrojem, který držel jako levák, nicméně opačně. Instrument má jednoznačně pod palcem a zcela se mu ve hře podřizoval v této mayallovsky ovlivněné tradici. Čistý a procítěný zpěv se nesl celým sálem, jak v pomalých houpavých blues, tak i v rychlejších aranžích. Coco hrál nejdelší koncert večera, využíval každou vteřinu, aby mohl spustit další skladbu, nicméně Rustyho energii nepřekonal. Vedle něho zněl umírněně. Doprovodná kapela složená ze zmíněných hammondek, bicích a baskytary taktéž mnoho prostoru nedostala a i na rozdělení pozic na pódiu bylo na první pohled znát, že Coco je zde tou hvězdou. Však nachystal příjemný kytarový zážitek pro všechny přítomné.

Pořadatelé festivalu ukázali svou invenci pozvat do České republiky známé muzikanty bluesové scény, kteří se zde tak často neobjevují a zároveň ty, kteří nejsou ani ve světě ještě tolik známí. Zkrátka objevují i nadchnou, a to je pro každý festival zkrátka ten správný směr. Bluefest 2015 byl rozhodně svátkem pro každého kytarového fanouška a pro další ročník lze jen dodat, aby dorazilo více lidí, jelikož to stojí opravdu za to a také, že šumperský Blues Alive má jasnou konkurenci.