Poslední festivalová noc si žádá prožít ji celou (pro některé) až do rána, a tak krátce po otevření festivalových bran moc návštěvníků ke spatření ještě nebylo. Po jedné hodině odpolední se ale začala situace měnit. Na Agrofert Fresh Stage se jako první představila mladá kapela The Dust, vítěz soutěže Boom Cup, která vystoupila na Colours vůbec poprvé. Ke "standardní kapelové sestavě" využívají kluci navíc i menší dechovou sekci, a tak bylo na pódiu opravdu plno. Hrají autorskou tvorbu někde okolo rocku a funku a své první vystoupení si velmi užili. V některých pasážích měl člověk pocit že členové velmi dobře znají hudbu Mňágy a Žďorp, což do zajista znají, protože jsou také z ValMezu.
Ti, pro které byl čtvrtý den plný tropických teplot už opravdu hodně unavující, mohli si jít příjemně odpočinout a zchladit na koncert písničkáře Williama Witzsimmonse. Zadumaný kytarista a skladatel možná některé posluchače uspal, ale myšleno v tom nejlepším slova smyslu. K sobě si tentokrát přibral spoluhráče na doprovodnou kytaru a bicí, což výsledný dojem příjemně osvěžilo. Koncert, který se konal v Gongu, byl téměř vyprodaný a vyznačoval se mimojiné krásným zvukem.
Hlavní scéna v pozdnějším odpoledni patřila dvojici Rodrigo y Gabriela. Dva muzikanti, kteří měli oproti všem předchozím hudebníkům velmi složitý úkol. 
Utáhnout největší stage bez baskytary, bicích a zpěvu jen se dvěma španělkami. Nutno podotknout, že v jejich případě se však nejednalo o reprodukci táborových písní, ale o příjemnou kytarovou smršť, která málokoho nechala v klidu. Ačkoli jejich výkon byl intenzivní a oba dali do projevu všechno, je otázka, jestli byla volba největší stage pro toho vystoupení úplně vhodná. Po několika desítkách minut se člověk také nedokázal zbavit dojmu, že slyší skvělé hraní, ale zároveň jakýsi "akustický kytarový pop" založen na stejných rytmech a stejných schématech.
Další zajímavé koncerty byly k vidění i na menších stage. Například Monikino Kino zahráli před téměř k prasknutí natřískanou Electronic Stage. A večer na hlavní stage uzavřela jedna z posledních hvězd festivalu, zpěvák Mika, jehož výkon byl rozhodně důstojným zakončením celého festivalu.
Jak tedy shrnou letošní ročník? V první řadě s pocitem úcty a obdivu k organizaci, která byla bezchybná, programu, ve kterém si každý našel něco a byl (alespoň na české poměry) nadstandartně kvalitní. Atmosféra, která celý festival provázela, byla výjimečná a necítili to evidentně jen návštěvníci, ale i učinkující - vzájemný přenos energie mezi těmito spojenými nádobami byl tedy bezchybný. Jako ten, který navštívil Colours vůbec poprvé, jsem mohl již po prvním dnu konstatovat to, co platí na 100% i nyní. Colours of Ostrava 2016 si nenechám ujít.
