Poslední dvě léta se Pražský hrad vždy zahalil alespoň na chvíli do bluesového hávu, pod kterým již vystoupilo několik vynikajících umělců včetně Taj Mahala, Jeffa Becka nebo Keb´ Mo´. Kytarová tradice se konala i letos, tentokrát v podání Garyho Clarka Jr., jenž zaujal svým talentem i Erica Claptona, Rogera Waterse nebo zmíněného Jeffa Becka. S sebou si přivezl tři doprovodné muzikanty – baskytaristu, druhého kytaristu a bubeníka.

Bez předkapely a rovnou na věc – tak by se dal shrnout samotný začátek. Jen několik minut po osmé hodině, kdy byl sál skoro zaplněný, ale několik opozdilců dobíhalo zadním vchodem ještě po první skladbě, se rozezvučelo intro z reproduktorů a na pódium se dostavili čtyři hudebníci. První tóny nastolily atmosféru, která se během večera jen stupňovala. V písni Bright Lights se ponořil do zpěvu. Sametový hlas se špetkou soulu a gospelu se rozezněl hned ve sloce s úderným a chytlavým riffem. V sólových partech se pustil doslova do rozebrání všech kytarových strun. Akordové tahy se střídaly s technicky propracovanými vyhrávkami, ale vždy směřovaly k čistým bluesovým kořenům. Umírněně postavená sloka se proměnila v rozvířené sólo zkreslené kytary, ale poté se znovu střídmě navrátila do poklidné polohy.

Neméně důležitým prvkem byl jednoznačně rytmus, a to ve smyslu jeho častých změn. Bicí si jely svou a Gary měnil kytarové riffy a zcela se vymykal původně nastolenému rytmu. Velmi svérázně zastřená skladba Numb, která chvílemi připomínala rukopis Joe Bonamassy, se domáhala šedesátých let. Skladatelsky se tak dotýkal blues ve všech jeho směrech, čímž docílil velmi pestrého setlistu, který ani na chvíli nenudil. Z rychlejších blues-rockových skladeb á la Hendrix se přesunul k procítěným, soulem prodchnutým písním, kde předvedl svůj hlas ve výškách. Melancholii ale nenechal působit dlouho a vystřídal ji svižným rock´n´rollem, který rozhýbal celý sál. Samozřejmě došlo na čistě bluesové kousky jako Catfish Blues nebo Next Door Neighbor Blues, ve kterých si s přehledem zazpíval tvrdší části i přidával na hlasitosti.

Kapela po celou dobu plnila doprovodnou roli, tudíž na mnoho sól ostatních členů nedošlo. Bicí velmi výrazně podporovaly hlavní kytarové linky, nicméně spojení obou nástrojů vždy roztřáslo zdi sálu. Po hodině a půl dlouhém koncertu se Gary vrátil na dva přídavky. Church si vystřihl sólově, pouze on a akustická kytara. Tento kousek, znovu ze zcela jiného soudku, příjemně uvolnil a pohrával si s přemýšlivou atmosférou. Ukázal ale, že jak tato poloha, tak i ta nadupaně energická jsou mu vlastní a poslední skladbu večera rozjel s celou kapelou.

Blues-rocková pecka v podání nejen Garyho, ale také celé jeho party, se zcela vymykala prostorům Španělského sálu. Ani přítomní posluchači nebyli zajedno. Jedni vzali v potaz honosné místo a pojali svou návštěvu koncertu ve večerních róbách a kravatách, ostatní spíše vzdali hold bahnitému blues a dorazili ležérně. Však jedno přeci jen měly oba tábory společné – koncert sklidil obrovský úspěch, několikrát se aplaudovalo ve stoje a z řad se ozývaly výkřiky nadšení. Na koncertě bylo slyšet mnoho jazyků v publiku, jelikož si zdejší událost nenechali ujít ani někteří turisté.

Prohlédněte si také Fotografie z koncertu

Výbušná kytara a dunivé bicí pobízely po celou dobu k tanci nebo k jakékoli jiné interakci ze strany publika. Španělský sál byl ale místem, kde se po celou dobu sedělo, a tak mnozí posluchači opustili svá místa a za poslední řadou utvořili alespoň malý kotel. Však je důležité podotknout, že vidět živě Garyho Clarka s kapelou za zády bylo neuvěřitelným zážitkem a to nehledě na jakékoli okolní vlivy. Pokud má mít 21. století svou bluesovou modlu, jedna už se očividně našla.