Každoročně poskytuje České muzeum hudby prostor pro koncerty tradiční hudby z celého světa konající se pod záštitou Strun podzimu. Poslední roky se jedná především o vystoupení polyfonních souborů, které jsou založené převážně na hlasovém projevu. Gruzie je různorodá oblast, která nabízí střet několika kultur i náboženství, a právě barevnost předvádí i gruzínská skupina Didgori, jejíž název vzešel od stejnojmenné hory a bitvy, která se na tomto místě udála. Vhled do gruzínské kultury přinesli Didgori prostřednictvím expresivních krátkých několikahlasých skladeb. Během večera zazpívali písně z různých regionů země.

Na pódiu se na začátku koncertu objevilo dvanáct zpěváků oblečených do stejných černých kostýmů a hned zabředli do zpěvu. Inspiraci brali jejich předkové slyšitelně z přírody, jelikož některé skladby byly vystavěné na hojném využívání samohlásek, další vliv měla duchovní tvorba. Spiritualitu, která vyznívala skrze hlasové vrstevní a silnou procítěnost, umocňovalo také prostředí bývalého kostela.

Zpěváci se většinou s každou písní rozdělovali do různě početných skupin a střídali se ve zpěvu jako v rozhovoru. Příkladem skladby, ve které se střídal jeden zpěvák s ostatními, a ve smyčce opakovali obě strany stále stejný verš, byla Dzabrale. Každý člen plnil nezaměnitelnou roli a jako celek působili jako pomyslná klaviatura. Každá klávesa neodmyslitelně patřila do harmonické kompozice, vyplňovala svůj part a umocňovala výsledný efekt. Nicméně klávesa nikdy nezněla jenom jedna – vždy se jednalo o akord, jelikož na zcela sólové projevy během večera nedošlo. Zpěváci využívali velmi hlubokých, basových hlasů, které především doprovázely a podtrhávaly strhujícím způsobem mohutné vyznění.

Naproti tomu se vyjímaly vysoké hlasy, které zcela vystupovaly ze základní linky a svými ornamentálními kudrlinkami, jež ozvláštňovaly melodii, odkazovaly na orientální vlivy. Nejenže každý hlas zastával svou roli, co se výšek týče, ale zpěváci vynikali hlasovou barevností a jedinečností. Ani jeden nezněl stejně. Jako opravdu neotřelý aspekt hudby se ukázalo jódlování do polyfonie. Přeskupení hlasů a melodickou vrstvenost linek chvílemi převyšoval nezvykle vysoký přeskakující hlas s jasnou podobností s alpským jódlováním. Zpěvák, jenž měl jódlování na starost, se úplně ponořil do skladeb a s přesností vytvářel až akrobatické hlasové kousky evokující dlouhé pláně v přírodě. Propojení zpívaných částí s jódlujícími se nazývá krimanchuli.

Rytmickou stránku rovněž zahrnoval zpěv, který v jasných intervalech předával jednotlivým rozčleněným skupinám slovo a zároveň se zase navracel k původnímu sborovému vyznění. V rychlejších skladbách si zpěváci dopomáhali tleskáním, které taktéž podtrhávalo gradující atmosféru. Dvě písně zazněly i s instrumentálním doprovodem tradičního gruzínského strunného nástroje chonguri. Svižné melodie střídaly skladby vzbuzující stesk, smutek i přemýšlivost. V jedněch se upírala pozornost spíše na harmonické přechody a opakující se motivy, jiné budily dojem příběhovosti a sdělnosti i v posluchači, který jazyku nerozuměl.

Vše záleželo na gradaci jednotlivých hlasových linek, ale taktéž na zvolené intonaci v konkrétních výškách. Během stominutového koncertu došlo nečekaně také na tanec, jelikož si tři zpěváci vystřihli krátké taneční sólo za doprovodu zpěvu a rytmického tleskání. Úspěšný koncert diváci odměnili bouřlivým potleskem a skupinu si vytleskali tentokrát oni znovu na pódium. Koncert přiblížil středoevropskému publiku krásy a rozmanitost hlasového projevu i vzdálené gruzínské krajiny.