Samotná myšlenka uspořádání festivalu world music, alternativní hudby a divadla na tomto odlehlém hradě je v podstatě v dnešních ekonomicky nejistých časech velmi odvážná. Proto již jen z tohoto důvodu je třeba pochválit organizátory za jejich bezchybnou režii celé akce.

Čtěte také: Goran Bregović zahraje znovu v Praze

Festival odstartoval v pátek večer známý písničkář Vladimír Merta. Jeho přítomnost zde přitáhla bezesporu pozornost, které si náležitě užíval. A ačkoli jeho vtipy a hlasové dispozice nejsou již zdaleka na takové úrovni, jako tomu bylo dříve, umí se přesto stále chopit kytary, které vládne stále znamenitě. Kromě zpívaných kousků došlo i na různé experimenty s fujarou, flétničkami a jinými nástroji, což zajisté patřilo k tomu nejzajímavějšímu z celého jeho vystoupení.

Po Mertově vystoupení následovala bizarnost čistě nehudební, přesto však nezapomenutelná. Přes nádvoří prošla groteskně vyfešákovaná a náležitě vyžile nalíčená skupina funebráků s rakví na ramenou, kteří po svém komediálně-divadelním výstupu, spojeném s přípravou fiktivního nebožtíka, si předělali onu rakev na bar, kde nabízeli přítomným jimi namíchané drinky až do pozdních nočních hodin.

Co je česká world music

Po tomto vtipném intermezu zahrála ve východním sále hradu skupina Rajtaraj. Tato česká kapela se zaměřila na písně ze všech možných koutů světa – konkrétněji od balkánských přes skandinávské, francouzské a židovské skladby. S jejich vystoupením se nabízí úvaha.

Častý problém takzvané české world music je nedostatek sebereflexe, a i když kritik nechce paušalizovat, nedostatečná kvalita a důvěryhodnost, například při zpěvu romských či severských písní, vytváří poněkud mylnou představu o tom, jak ve skutečnosti by toto hudební snažení ocenil cikánský zpěvák či pravý francouzský šansoniér. Na festivalu bylo možné setkat se s úspěšnými i méně kvalitními interpretacemi, díky čemuž mohl divák srovnávat. Toho večera se mnozí členové Rajtaraj objevili na pódiu ještě jednou, tentokrát pod názvem The Sebučedos. Svojí výslovností cizích textů písní, intonací a univerzálním přebíráním hudby ze všech koutů světa potvrdili problematičnost jejich přístupu k world music.

Páteční část ovládla francouzská kapela Sergent Pépére

V nočních hodinách vystoupila francouzská skupina Sergent Pépére, a to snad každý pochopil, co je tak zajímavého na world music. Veselá dechová sekce, dokonalé pěvecké výkony, mimořádné, na pohyb náročné, taneční kreace a obtížné změny tempa – to vše dostalo diváky na hlavním nádvoří Grabštejna do varu. Koncert těchto úžasných chlapíků a dámy akordeonistky patřil bezesporu k nejlepším zážitkům festivalu. Když se poté při vytleskaném přídavku kapela přemístila přímo do hlediště, kam přesunuli i originálně zkonstruovaný vozík s bicími, potvrdili svoji bezstarostnou a veselou povahu, kterou si získali a roztančili všechny přítomné. Bravo!

Z nehudebního soudku je zapotřebí jmenovat i umělecké vystoupení Handa Gote performerky Veroniky Švábové, jež pro změnu okouzlila návštěvníky hradní půdy připravenou magickou scénerií, ve které sama ovládala noisové samply i světla tak, že k tomu stíhala sladit i pohyby svého těla v jeden divotvorný tanec. Po skončení se navíc mohli diváci podívat na propracované zvuk utvářející hračičky, s nimiž performerka vytvářela ony noisové koláže.

Sobotní program nabídl festivalovým účastníkům již mnohem širší paletu multižánrových experimentů. První sobotní koncert ženské kapely Deliou působil nemastně a neslaně vzhledem k jejich fádním aranžím francouzských, severských i balkánských písní. Dokázaly je přetvořit do až tupých etud nehodících se tak úplně na tuto festivalovou akci. Nicméně po nich nastoupila nenápadná dvojice hudebníků, jež se stala další velkou oslavou umělecké kreativity. S autorskou tvorbou se představil běloruský akordeonista Zabelov, který v doprovodu přesných bicích svého českého spoluhráče rozjel zajímavý experiment. Zvukové smyčky, vysoké vokály a suché a přesné údery stavěné na nepravidelných rytmech a náročných sólech si zajisté dokázaly získat respekt u náročnějšího hudebního fanouška. Místy až psychedelické pasáže klávesových ploch a tklivých vysokých zpěvů mohly divákovi připomenout výkony slavné polské kapely SBB.

Skupina Voila ovládla sobotní program festivalu

Po zmíněných neúspěšných interpretacích world music musela přijít i záhy veleúspěšná. Jedním z nejsvětlejších okamžiků festivalu se stalo vystoupení skupiny Voila. Trio slovenské zpěvačky Zdenky Trvalcové se ve své tvorbě inspiruje francouzskými šansony, Edith Piaf, ale třeba také operou, jazzem či swingem. Svojí dokonalou a náležitě hrdelně pojatou francouzštinou si získala záhy pozornost již nabitého hlavního nádvoří Grabštejna, kde jejímu pěveckému výkonu tleskal snad úplně každý. Kromě převzatých písní se Voila blýskli i autorskými skladbami, které směle obstály v konkurenci písní již zmíněné Edith Piaf. Nedá se také nezmínit nadprůměrný výkon akordeonisty a kontrabasisty. Na obou hráčích bylo znát, že jejich zkušenosti přesahují hranice šansonu a nebojí se čerpat i z jiných žánrových struktur.

Během sobotního odpoledne následovaly ještě koncerty skupin Bran,Tramtram, Milanosz, Činny a Jany Vébrové, kdy poslední zmínění potěšili zajímavými a temnými texty spolu s kvalitním hudebním doprovodem. Po divokém rockově-skáčkovém koncertu skupiny Allstar Refjúdží Band, ve kterém nastoupilo etnicky různorodé muzikanstvo, stojí za zmínku nenápadná perlička festivalu – skupina Traband, kterou doprovázel tubový kvartet Síla.

Trio Traband pobavilo s tubovým kvartetem

Co říci k jejich vystoupení? Kéž by více kapel umělo tak dobře hrát, zpívat a ještě mít tak úžasný smysl pro humor a nadhled. Skupina Traband jistě patří v našich končinách ke známým kapelám. Jejich texty, které staví na vtipu a současně punkové údernosti, dávají najevo, že se na rozdíl od jiných neberou tak vážně. To potvrdili, když si ke svému koncertu na Grabštejně přizvali tubový kvartet Síla. Spojením těchto dvou zdánlivě neslučitelných těles vznikl dokonale bizarní hudební komplot. Tubový kvartet disponoval solidní palebnou silou, jejichž kvalit si kapela byla dobře vědoma a náležitě toho využila ve svých písních. Například jejich předělávka národní hymny byla tak vtipná, a přesto ne nevkusná, jak by se mohlo zdát. Pokud plánují Trabandi se Sílou více společných koncertů, určitě se vyplatí je navštívit a pobavit se.

Komu ve večerních hodinách zbývalo ještě dost sil, mohl se vyskákat při koncertu skupiny Ahmed má hlad, kdo jich měl méně, mohl se zaposlouchat do etnicky různorodých písní skupiny Der Šenster Gob, která hrála v zahradní části festivalu.

Zbývá jen dovětek. Samotné umístění festivalu je již natolik zajímavé, že když člověk zrovna neměl náladu na hudbu, mohl se podívat například do hradní věže, projít se po nádvořích, dát si čaj v hradní budově či okusit nějaké pamlsky z různých festivalových stánků. Pořadatelům nezbývá než poděkovat za další úspěšný ročník festivalu, neboť jejich nasazení a organizační schopnosti stejně jako každý rok stojí za velké uznání. Díky a za rok opět na shledanou!