Divadlio u Hasičů je nezvyklý typ prostoru. Ani velký, ani malý, ne příliš nový, ale zato dýchající přijemnou atmosférou, která je pro koncerty, jako byl právě koncert Habiba Koitého, velmi důležitá. Ačkoli nebylo vyprodáno, energická atmosféra, kterou dokázal Habib a jeho parta navodit, zaplnila celý sál od první do poslední řady a v průběhu večera by se rozhodně nenašel ani jeden návštěvník, který by si přinejmenším alespoň chvíli neklepal do rytmu. Právě nakažlivý rytmus způsobil i to, že už po několika minutách se někteří z účastníků zvedli a zaujali místo po stranách sálu, aby provozovali to, bez čeho není vlastně africká hudba africkou hudbou. Tanec. A nutno podotknout, že už první skladba večera rozhodně nebyla obyčejnou rytmickou záležitostí.

Čtěte také: Desátý návrat slavného kytaristy Tommyho Emmanuela

Rozdílné akcentování jednotlivých nástrojů, baskytary, kytar a rytmických nástrojů často způsobilo, že i zdánlivě rytmicky obyčejná píseň "na čtyři" vyzněla velice neobyčejně. To ale neplatí pro již zmíněnou píseň úvodní, protože ta byla na děvet. Některé písně připomínaly svou harmonií a stavbou západoevropské folkové skladby, jiné zas zjevně zaváněly flamenkem. Už od prvních vteřin byla ale z každé skladby cítit obrovská rytmická lehkost a radost, která šla ze všech členů kapely. Kromě Habiba Koitého, který po celý večer zpíval a hrál na kytaru, se na pódiu objevili i členové jeho doprovodné kapely: Abdoul Wahab Berthé na baskytaru a kamale n´goni (tedy nástroj, který se stal pro Habiba technickou inspirací, jak hrát na kytaru), Charly Auguste Coulibaly, který kromě kláves ovládal i zpěv, Mama Koné na perkuse calabash a djembe a Issa Koné, jehož úkolem bylo ovládat kromě doprovodné a chvílemi i sólové kytary i kytarové banjo a zpěv.

Z kytarového hlediska bylo zajímavé sledovat Habiba Koitého v akci. Díky pentatonickému ladění často využíval prázdné struny a vůbec celkové hraní a hlavně improvizování na kytaru znělo značně odlišně, než jak jsme zvyklí. Při hře také často využíval efektů, především pak delaye a modulátoru. Přestože velké množství písní, které během večera zazněly, bylo mollových, drive a energie, která z nich šla, donutila řadu posluchačů k tanci. Ti ostýchavější tancovali v sedě na svých místech, ostatní pak všude, kde byl prostor. Záměrně zmiňuji slovo všude, protože o sólový taneční výstup obecenstva nebylo ochuzeno ani pódium. Ke konci večera totiž Habib vyzval k tanci jednu z dívek, která seděla v první řadě a nutno podotknout, že kromě odvahy jí zjevně nechybělo ani značné pohybové nadání. Bezprostřednost hlavního muže večera lze dokumentovat i na tom, že několikrát za večer nejen, že opustil tradiční "bezpečné" lokality na pódiu (v duchu věty: K obecenstvu ne blíž, než jsou odposlechy.), ale několikrát dokonce s kytarou vtančil i mezi stojící diváky na levé straně sálu.

Ačkoli jsou pro nás odstíny africké hudby svým pojetím často dosti vzdálené, vůbec to nevadí. Závěrečné standing ovation jen dokazuje, že dobrá hudba se neřídí žánry či stylovým škatulkováním a to je jedině dobře.