Jsou typy koncertů, po kterých má člověk chuť přenést se někam do ticha lesa, sednout si pod stromy, zavřít oči a nechat v sobě doznívat pocity ze skvěle prožitého večera. Pokud lze nějaký koncert takto charakterizovat, pak rozhodně ten včerejší v brněnské hale Vodova. Pokud by vám někdo tvrdil, že lze odehrát nadupaný a gradující bezmála dvouhodinový koncert, který ani vteřinu nenudí, a jenž se celý skládá jen ze šesti skladeb (včetně přídavku!) a to ještě navíc z některých, které jsou již velmi staré a notoricky známé... Asi byste mu nevěřili.

Ale věřte, že jeden takový koncert včera proběhl a výše zmíněné věty jsou jen jednou z možností, jak dokázat, že Herbie Hancock a jeho spoluhráči předvedli včera výjimečný výkon a ozdobili tak festival Jazzfest Brno asi tím nejlepším způsobem. Kromě Herbieho Hancocka ale jedním dechem musíme zmínit, že strůjci úspěchu celého večera byli stejnou měrou i jeho spoluhráči. Fantastický bubeník Vinnie Colaiuta, zvukový mistr večera (ano čtete správně, nemám teď na mysli Herbieho Hancocka) kytarista Lionel Loueke a precizní a velmi sympatický baskytarista James Genus. Je těžké popsat, v čem všem se včerejší koncert tak lišil od mnoha jiných. Sledovat 74letého (Ale kdo by mu to hádal?) Herbieho Hancocka při práci opravdu stojí zato. Obzvláště ve svých sólech, která rozvíjel společně s Vinniem Colaiutou, gradoval a gradoval…

Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu Herbie Hancocka

Během večera vystřídal pak většinu svých klasických klávesových i neklávesových nástrojů. Kromě křídla samozřejmě i workstation Kronos, vokodér a pochopitelně bílý syntezátor Roland AX-Synth. O pauzách mezi jednotlivými písněmi Hancock často poměrně hodně mluvil a skvěle komunikoval s publikem.

Jedna jeho věta také jakoby předznamenala další aspekt, kterým lze dokázat, že byl včerejší koncert opravdu jiný než většina ostatních. Před skladbou Watermelon Man řekl: "Tato skladba je již stará vykopávka, protože ji hraji již 52 let. A jediný způsob, jak hrát jednu skladbu takhle dlouho, je hrát ji pokaždé jinak. V tom je kouzlo jazzu." A přesně v takovém duchu zazněly všechny jeho další hity, kromě skladby Watermelon Man i Cantaloupe Island a pochopitelně Chameleon. Každá z nich zazněla takovým způsobem, že se člověk jen musel smát a kroutit hlavou nad tím, jak to všechno může být vlastně jednoduché (i když to jednoduché vlastně vůbec není). Samostatnou kapitolou večera byl i kytarista Lionel Loueke. Jeho osobitý zvuk a využívání efektů perfektně zapadlo do celého večera a jeho největší chvíle nastala hned v první polovině koncertu. Spoluhráči mu přenechali pódium a on jen za pomoci harmonizéru, tu a tam nějakého modulátoru a dalších krabiček vykouzlil mnohohlasý sbor a přenesl posluchače o několik tisíc kilometrů na jih do své rodné Afriky. Vše zvládl naprosto s přehledem, citlivě, dokonale a publikum jeho výkon také ocenilo náležitě bouřlivým a dlouhým potleskem.

Psát o Vinniem Colaiutovi je vlastně zbytečné. Neskutečná síla, jež zapříčinila to, že byl jeho rytmičák slyšet snad z poloviny sálu "nasucho" jen z pódia (jak po koncertě trefně zhodnotil jeden z významných českých jazzových bubeníků), na druhé straně skvělý smysl pro dynamiku a cit pro jednotlivé skladby. A baskytarista James Genus? Nejmladší ze čtveřice, technicky perfektně zdatný se blýskl kromě několika sól i krásnou výměnou s Herbie Hancockem, který po jednom z Genusových rychlých arpegiových sjezdů jen s úsměvem rozhodil rukama jakoby chtěl říct: "To snad ani nemá smysl, abych teď něco dál hrál..."

Co říci závěrem? Poděkovat pořadatelům Jazzfestu Brno a zároveň vzdát hold a složit poklonu všem hudebníkům, kteří se včera na pódiu objevili. Herbie Hancock je obrovská jazzová ikona, která rozhodně neusnula na vavřínech popularity, a je to dobře.