Koncert začal krátce po osmé hodině postupným nástupem všech muzikantů na scénu za zvuků hudby a s videoprojekcí na plátně v pozadí. A začala hudební alchymie. Stevenova hudba má tak osobitý rukopis, že se člověk ani nemusí pozastavovat nad tím, proč je nazýván králem prog-rocku. V první polovině koncertu jsme slyšeli především skladby z alba Hand. Cannot. Erase (2015). Mimo jiné hudbou osvěžující, leč smutné Perfect Life a uhrančivé Routine plné melancholie a smutku. Jak sám Steven řekl, píše smutné texty, které skrývají určitou poezii a melancholii.Také vyzval diváky k tomu, aby dali volný průchod svým emocím, a nebáli se projevit svůj entuziasmus. Což zapříčinilo to, že se po chvíli lidé postupně zvedali ze židlí a postávali různě po sále a houpali se do hudby. V sále celkově byla cítit uvolněná atmosféra. Celý zážitek ještě umocňovala videoprojekce na pozadí, kde se promítaly filmy patřící k výše uvedenému albu. Záběry zachycovaly různé všedně-nevšední chvilky ze života a bravurně tak podpořily poetické texty a také zvýšily tak celkový "apel" na diváka. A nemalou participaci na celkovém dojmu měla hra se světly. Vlastně všechno se navzájem krásně podporovalo tak, že jste se bez bázně mohli nechat unášet hudbou do psychedelických vod a vnímat překrývající se témata a linky a nechávat prostor pro změny nálad.
Během koncertu nebylo těžké si všimnout, jak často mění hudebníci (mimo kláves a bicích) své nástroje, k čemuž byl potřeba minimálně jeden pomocník, který jim je nosil. Steven samotný hrál na klávesy či kytaru. Basák Nick Beggs se mimo baskytary posadil taky za klávesy, nebo vyměnil baskytaru za Chapman Stick a k tomu všemu ještě doprovázel hudbu svými vokály. Kytarista David Kilminster měnil kytaru za jinou někdy hned několikrát v jedné skladbě, Zřejmě proto, aby se tak docílilo potřebného autentického zvuku, který má každá kytara trochu jiný. Z toho je zřejmé, jak moc si celé seskupení dává záležet na výsledném efektu a zaměřuje se na detaily. Za bicí soupravou pak hrál Craig Blundell a na klávesy Adam Holzman z New Yorku.
Čtěte také: King Crimson se na turné zastaví i v Praze
Koncert byl rozdělen na dvě části. První část skončila kolem čtvrt na deset a následovala přibližně dvacetiminutová přestávka. Druhá část koncertu se od té první lehce lišila v konceptu, kdy byla poněkud různorodější a mohli jsme zaslechnout starší skladby a také novinky z EP alba 4 ½, které vyšlo na začátku tohoto roku. Velkou vlnu obdivu tak získala například skladba Don't hate me, která je původem už od Porcupine tree, ovšem objevila se v nové aranži i na novém EP. Také přišlo na řadu vzdání holdu Davidu Bowiemu písničkou Lazarus. Na posledních pár skladeb přišel další zajímaý efekt, kdy se před stage spustilo průhledné plátno a zahájila se další videoprojekce a později dechberoucí hra stínů a světel. Koncert skončil kolem třičtvrtě na jedenáct a po chvilkovém bouřlivém potlesku přišel přídavek složený hned ze tří skladeb. Prvním z ních byla skladba Space Oddity od Davida Bowieho, následně The Sound of Muzak a úplným závěrem The Raven that Refused to Sing.
Steven Wilson letos koncertoval ve Fórum Karlín po loňském beznadějně vyprodaném koncertě v pražské Hybernii. Ale i tentokrát pokladna hlásala vyprodaný sál. A není se čemu divit, Steven Wilson si vytvořil mnoho příznivců za svou bohatou hudební kariéru. Stačí zmínit jména jako Yes, King Crimson, Jethro Tull, Opeth a samozřejmě kapela Porcupine Tree, kterou založil v roce 1987 a která se stala Stevenovým synonymem.
