Mladý blues-rockový kytarista a zpěvák Joe Bonamassa se už nyní řadí mezi velikány kytarového umění. Nahrává studiová alba, vystupuje s vlastní kapelou Black Country Communion a za rok stihne odehrát neuvěřitelné množství živých vystoupení. Minulý rok vydal Bonamassa desku Dust Bowl, jež patří mezi jeho nejlepší počiny. Nyní vyrazil na turné, které zahrnulo i Prahu.
Začátek úterního koncertu byl psán na osmou hodinu večerní. Přesně ve dvacet hodin a dvě minuty se nenápadně, bez hvězdných manýrů, na pódiu objevil Joe Bonamassa v černém obleku a slunečních brýlích spolu s třemi členy své doprovodné kapely a bez okolků se sáhlo do strun.
Posluchači, kteří byli usazeni v komorním uspořádání arény, při první skladbě naskočili do vlaku spolu se skladbou Slow Train. Pomalu se zrychlující rytmus bicích připomínající rozjíždějící vlak nastínil hned prvními tóny rockové nasazení celé kapely, sehraná čtveřice ihned zabředla do razantní melodie z nejmladší desky. V Midnight Blues, která zpomalila předchozí rockový nádech, si Bonamassa ve slokách vyhrál s echem svého hlasu a zahrál si na druhou kytaru večera.

Následovala další ochutnávka z nové desky – Dust Bowl. Jemný a procítěný hlas ve slokách jasně vyzněl, v refrénech ho však zcela pohltil zvuk celé kapely. Slovům, která Bonamassa v refrénu zpíval, rozumět nebylo vůbec, hlasitost kapely je zcela zazdila, což se za večer několikrát opakovalo. Emoce, expresivnost, citovost. To vše zahrnovala melancholická skladba Sloe Gin ze stejnojmenného alba. Píseň začala lehkým náznakem kytarové improvizace, která nejvýrazněji vytáhla vyšší tóny melodie. Poté se Bonamassa přesunul k mikrofonu a ukázal kvality svého, pro blues netypického, hlasu. Pódium bez zbytečných kulis doplňovaly jen měnící se světelné záblesky.

Poté se Bonamassa ujal slova, pozdravil publikum a zavzpomínal na předloňský koncert v Praze. Pochlubil se také: „Nahrál jsem třináct alb, okolo sto čtyřiceti různých písní a žádný hit.“ Tak i uvedl následující skladbu o americké legendě dělnické vrstvy The Ballad of John Henry, která ihned na to začala úderným beatem bicích Tal Bergmana a nastartovala tak rockový drive pro celou kapelu i pro další, čistokrevně bluesovou skladbu, Lonesome Road Blues. Uprostřed skladby si Bonamassa vystřihl zběsilé sólo.

Duel se dvěma krky na krku

Uklidnění nastalo při nostalgické skladbě Happier Times, kde znovu v poklidném tempu lépe vynikl Bonamassův teskný hlas. Změny kytar probíhaly po celý večer skoro s každou písní. Nyní však Bonamassa vyměnil nástroj za dvoukrkou kytaru a začala improvizační část koncertu. Spolu s bubeníkem se střídali v krátkých úryvcích melodií, jeden druhému předával slovo, přičemž došlo i na několikavteřinovou verzi Stairway to Heaven. Do hry se poté zapojila celá kapela, baskytarista Carmine Rojas s klávesistou Rickem Melickem a nakonec svedl Bonamassa druhý úspěšný duel – kapela versus jeho hlas.

Bonamassa také připomněl, že jeho kariéra již trvá dvacet pět let. Je ale nutné podotknout, že kytaristovi bude letos let pětatřicet! Změna kytary přišla i s písní Woke Up Dreaming, kterou zahrál tentokrát na akustický nástroj. Skladbu protáhl, výrazně poupravil progresivními sóly a spontánními nápady. S poslední skladbou po dvouhodinovém hudebním požitku vyjádřil také názor asi většiny publika sedícího na zakryté ledové ploše haly, když mu ze zákulisí donesli bundu. Potleskem si ho publikum přivolalo ještě na dalších dvacet minut, kdy došlo na závěrečné dvě přídavkové skladby. Cohenovská Bird on the Wire v podání mladého kytaristy vyzněla odlišně, nikoli jako otrocká předělávka, ale s vyzrálým nadhledem a inovativním přístupem. Kapela, která si celý koncert viditelně užívala, si s poslední písní ještě lehce zaimprovizovala.

Joe Bonamassa na pražském koncertě ukázal, čím je ve světě kytaristů a v žánru jedinečný. Kromě píle, kytarového talentu a svérázného hlasu se soustředil během koncertu pouze na hudbu, která ho baví. Kompozice hudebníkova vystoupení byla pečlivě promyšlená, tři novinky z loňského alba byly pestře proloženy jak staršími Bonamassovými skladbami z několika alb, tak i netradičním pojetím cover verzí. Stejně tak našlápnuté rock´n´rollově laděné pecky střídaly pomalé melodie. Odehráním skoro dvou a půl hodinového koncertu převrátil veškeré soudobé konvence rockových koncertů.