Samotný přesun z větší Tipsport Areny na Výstavišti, kde Joe Satriani při své poslední návštěvě Prahy v roce 2010 vystoupil, leckoho překvapilo. Prostor Fora Karlín nebyl vůbec špatnou volbou, ale zvlášť překvapující byl fakt, že plocha uzpůsobená pouze k sezení sice obsazená byla, ale na obou balkónech nestál nikdo. Je s podivem, že zrovna tento kytarový virtuóz nepřilákal více lidí.

Dramaturgicky se koncert vydařil hned ze začátku. Krátce před půl devátou večerní se na pódiu objevil mladý Dan Patlansky se svým triem (baskytara a bicí) a spustili přibližně půlhodinový set. Dan se pyšnil nakřáplým, zastřeným hlasem a pořádně hlasitou kytarou. Ve skladbách se ukazoval velký cit pro chytlavé riffy a rockovou drzost, která se střídala s mírnou utahaností některých začátků. Ty však uměly pozvolna vygradovat do pořádně ostrého nářezu. Zde se prvně ukázal průnik mezi blues-rockovým publikem a tím metalovým. Chvilku píseň vyznívala blíže k prvnímu zmíněnému žánru, o několik chvil později zcela přešla v druhý, tak odlišný.

Dan ozvláštnil oproti hlavní hvězdě své vystoupení zpěvem, a tak se stylem úplně nepřekrývali, zároveň však zapadal zcela do žánrového konceptu Joea, nechyběl rockový chaos, velké nasazení celé kapely i až grungeový nádech Danova hlasu. Kapela, která předvedla velmi vyrovnaný výkon, který byl na předkapelu spíše nadprůměrný, sklidila i od publika velký potlesk.

Několik minut před půl desátou se začaly vyprazdňovat některé připravené židle, ale nikoli proto, že by si fanoušci koncert Satrianiho rozmysleli, ale přestěhovali se o patro výš, kde mohli v klidu ve stoje vychutnávat Joeovo umění a sál tak získal více komorní atmosféru. Již naladěné publikum se dočkalo příchodu Joea a jeho tří doprovodných muzikantů - basisty Bryana Bellera, bubeníka Marca Minnemanna a klávesisty a kytaristy Mikea Keneallyho, kteří již s Joem dlouhodobě spolupracují a natočili s ním i novou desku Shockwave Supernova.

Joe Satriani má jasno v tom, co dělá, a hlavně, jak to podá publiku. Promítání různých záběrů, které doprovázely názvy jednotlivých skladeb, barevné světelné efekty a kapela složená z virtuózů. Není to přemrštěné, ani okázalé, zároveň Joe dokáže navodit atmosféru drsného rockerství.

Skladba stejnojmenná s celou deskou zazněla hned jako první, a celkově se kolem nové desky točil celý koncert. Album se navrací k Joeovým starším nahrávkám a tato poloha mu neuvěřitelně sedí, což bylo vidět i na pódiu. Velmi silné melodie plné efektních vyhrávek se hravě vyrovnají starším již notoricky známým kouskům. V něčem zněly ještě více vyváženě. Crystal Planet, Time nebo Cataclysmic ukázaly svou dravost i Joeovu technickou brilantnost. Joe vřele pozdravil publikum, však během více jak dvouhodinového koncertu mnoho vět neprohodil, spíše zakončil jednu skladbu, a buď ve stejné chvíli rozjel další kousek, nebo si prohodil kytary a spustil o několik vteřin později další kytarový nářez.

Možná je klišé zmiňovat plouživou a známou skladbu Always With Me, Always With You, nicméně tato věc patřila jako jedna z mála k pomalým baladám, které na pohled vypadají jednoduše, ale přitom se v nich skrývá několik poloh a naživo vyznívají neopakovatelně. Jemnost, cit, pulz i vypětí. Všechny smíšené a nesladitelné pocity se v této skladbě promísily. V rychlejších a technicky náročnějších, co do uhrání, se pak Joe vyřádil pekelně. Kytarista nepotřebuje G3, on sám je G3 (ne-li G4) v jednom člověku. Exhibici, kterou předváděl, však ředil promyšleností a kompozičně vydařenými melodiemi, což koncertu dodalo potřebný prožitek. Užíval si svých sól přiměřeně, tak aby posluchač mohl vnímat, přesto hrál s neskutečnou přesností, jako by bylo puštěné album.

Podívejte se také na fotografie z koncertu

Satch Boogie signalizovala, že se již po skoro dvouhodinovém maratonu bude směřovat k cíli. Publikum však Joeovi ukázalo, jak si koncert užilo a ve stoje aplaudovalo, dokud se kapela nevrátila s přídavkem Big Bad Moon, během něhož se za zády hudebníků promítal měsíc. Vypalovačky nakonec – lépe Joe nemohl volit. Surfing With The Alien nebyla až takovým překvapením jako úplná tečka vzhledem k tomu, že musela zaznít, ale i tak díky ní odcházel posluchač plně nabitý energií a užil si Joea ve vrcholné formě. Uvidíme tedy, čím nás Satriani překvapí příště.