Uhrančivý, melancholický, lyrický. Takový je hlas Lary Fabian. Tento neuvěřitelný talent dokázala při svém pražském koncertě 14. června zcela využít. Její skladby sice oplývaly mainstreamovými a popovými melodiemi a občas si posluchač říkal: "Tohle už jsem někde slyšel," leckdy neskrývaně sáhla i do zcela diskotékového rytmu, ale Lara má jedno velké plus před mnohými současnými popovými umělkyněmi - má hlas a je na první poslech rozpoznatelná.

Lara sázela na emoce, které dokáže vyjádřit v kterémkoli jazyce, do kterého se pustí, a posluchač jí ani nemusí rozumět. Hlasový rozsah zase uhranul hudebního profesionála. Pomalé skladby s tišší aranží podkresových nástrojů jí sedí nejvíce, dunivá show s chytlavými refrény zněla více prvoplánově, ale mnozí tyto hity znali z rádií.

Celý koncert stál především na zpěvaččině talentu, ale i přesto si s sebou přivezla hned sedm doprovodných muzikantů. Dvoje až troje klávesy, bicí, perkuse, dva doprovodní zpěváci a občasná basa byl opravdu netradiční výběr, jelikož Lařiny skladby nedávají velký prostor sólům pro ostatní hudebníky. Zpočátku se lehce zahrávalo i se samotným hlasem pomocí echa, ale naštěstí její hlas nechali zvukaři vyznít v plné kráse bez zbytečných příkras či zkreslení.

Co se jazyka týče, angličtina koncertu vévodila. Lara promlouvala velice mile a citlivě k publiku, chvílemi byla i dojatá reakcemi publika i květinami, které jí diváci předávali v průběhu koncertu. Skladby We Are the Flyers, Painting in the Rain, We Are the Storm, mnohé z nich odkazovaly na současné problémy, na přelidněnost, na možnost něco dokázat, zkrátka skrývaly poselství, které si každý mohl vysvětlit po svém. Celý víc jak hodinu a půl dlouhý koncert doplňovala videa promítaná za hudebníky na velkém plátně. Na některých se objevila sama Lara uprostřed zasněžené krajiny, rozevlátá kolem piana nebo jen tak stojící sama. Vizuály napovídaly, o čem zpívá, například kapkami deště nebo davem přecházejícím rušnou křižovatku.

Lara je ale především zpěvačka, ke které sedí francouzština a pop lehce inspirovaný šansonem. Je t'aime, jak sama prozradila, je skladba, kterou hraje již opravdu dlouho, v různých zemích, v různých městech, a nikdy ji neomrzí ji znovu zpívat, protože díky ní se stala tím, kým nyní je. Toto láskyplné vyznání věnovala všem v sále a pustila se do jednoho z nejlepších výkonů večera. Pas sans toi složila v jednadvaceti letech a znovu se v jejím živém podání jednalo o nezapomenutelný zážitek pouze za doprovodu klavíru.

I známá Je suis malade nezůstala pozadu a mnohé v publiku, podotýkám i muže, rozplakala. Její pěvecký výkon byl opravdu famózní. Po této emoční náloži se vrátila zpět na diskotéku se skladbami Communify a I Will Love Again, při kterých stylem připomínala svou kanadskou kolegyni Céline Dion. Tyto opravdu nenáročné a líbivé skladby zvedly ze židlí podstatnou část sálu a následoval standing ovation, který rozhodně ten večer nebyl první.

Tento koncert byl nejspíš opakem večera předchozího. I když jsem slyšela ten povedený koncert o den později, 13. června od počátku vystoupení, které se konalo na stejném místě, zvukaři dle přítomných bojovali s technickými problémy a zvuk se nedařil ustálit, a proto musel být v polovině koncert na půl hodiny přerušen a až poté už s opravenými chybami pokračoval. Lara nepřidala ani skladbu navíc, jak ji nečekané potíže zaskočily, ale to napravila o den později s písní Adagio, na kterou mnozí netrpělivě čekali. Řemeslně se jednalo o skvěle připravené vystoupení ve svém žánru. Lara má neuvěřitelnou barvu hlasu i rozsah, vlastní skladby, které dosud nezestárly, a mnohé popové hvězdy současnosti by se od ní mohly učit.