Pokud bude v Dlouhé ulici fronta, zdá se příznačné, že bude také dlouhá. A opravdu byla. Zájem o pondělní koncert v součinnosti s patrně mírně neodhadnutou situací pořadatelů se projevil asi 200 metrů dlouhým zástupem, kteří chtě nechtě musel několik desítek minut postát. Ti, kteří na pondělní koncert dojížděli na poslední chvíli, nakonec nemuseli moc spěchat, na druhou stranu toto zdržení řadu návštěvníků připravilo o předkapelu onoho večera, kapelu Quattro Formaggi, soustředěnou okolo špičkového českého baskytaristy Michaela Krásného. A to byla bohužel velká škoda.
Po úvodních 45 minutách, které patřily právě kapele Quattro Formaggi, proběhla poměrně rychlá přestavba pódia, sál se ponořil do tmy, a všechno začalo. Věkový průměr muzikantů tento večer "kazili" pouze Marcus Miller a také známý perkusista Mino Cinelu, který stejně jako Miller spolupracoval s Milesem Davisem. Pokud by tito pánové na pódiu nestáli, věkový průměr celé kapely by rozhodně nepřesáhl 30 let. Nutno ale říct, že věk rozhodně nebyl pro tyto muzikanty žádný limitující faktor.
Marcus Miller se, podobně jako třeba kdysi Miles Davis, obklopuje mladými muzikanty, zejména studenty z Berklee. Pro řadu návštěvníků se stal hvězdou večera zejména 27letý saxofonista Alex Han. Naprostá přesvědčivost, dokonalá technika a především smysluplná a krásně melodická sóla byla ozdobou večera a nezáviselo na tom, jestli má Han v ruce (či puse) altku, a nebo sopránku. Druhým členem dechové minisekce byl 
trumpetista Maurice Brown, jehož výkon byl ale občas poněkud rozporuplný. Zejména zpočátku nebylo možné přeslechnout jeho problémy s laděním. Je však otázka, do jaké míry se na jeho výkonu a herní pohodě nepodepsala právě kvalita zvuku (zcela jistě zpočátku zapříčiněná i absencí zvukové zkoušky).
Kytarista Adam Agati patřil toho večera k nejintrovertnějším mužům na pódiu, ale to rozhodně nevadilo. Kytara má v Millerově hudbě důležitou úlohu a Agati je rozhodně muž na pravém místě. Jeho gradující sóla, zejména pak to první, byla nezapomenutelná a právem budila u publika velký ohlas. Těžko si představit Millerovu hudbu bez rytmiky. Bubeník Louis Cato (v Praze byl vloni například se Scofieldovým Überjamem) hrál jako ďábel a po jeho pravé ruce mu asistoval "šaman" Mino Cinelu na konga, triangl (se kterým mimochodem umí zacházet jako málokdo) a jiné perkuse. V našem výčtu už kromě Marcuse Millera chybí pouze klávesista Kris Bowers, který odzbrojoval naprosto dokonalým timingem v sólování a bez nadsázky tvořil další naprosto přesnou rytmickou sekci. Škoda jen, že zvuk jeho kláves byl, mírně řečeno, velice zvláštní, asi tak, jako když se klávesy nepustí do sterea. V druhé polovině koncertu se při jednom z jeho sól dokonce ozývalo nepříjemné praskání.
Všechny tyto výše zmíněné muzikanty dirigoval muž uprostřed – Marcus Miller. Ten byl tím, který rozdával povely a celý koncert řídil, ale na druhou stranu nechával všem absolutní volnost ve vyjádření a nijak na sebe nestrhával pozornost. Ačkoli i jemu se nevyhnuly problémy se zvukem, milovníci slapu si přišli na své. A slapovat, to on umí. Kromě baskytary ovládá obstojně také zpěv a přibližně v polovině koncertu dokázal, že mu nejsou cizí ani dechové nástroje – konkrétně basklarinet.
Ačkoli je Marcus Miller virtozní hráč, jeho hudba stále slouží hudbě a ne jeho virtuozitě. Jeho koncert se rozhodně stal jedním z vrcholů festivalu Mladí ladí jazz.
