Kdyby do mě při cestě z Akropole krátce po desáté večer někdo vrazil, těžko říct, zda bych na něj zařvala, nebo se rozbrečela jako malé dítě. Jindy zvladatelná emoční labilita totiž po citové exkurzi s průvodci Me And My Drummer zahlásila error. Světlovlasá zjevení s křídově bílou pletí byste s největší pravděpodobností situovali někam do Skandinávie. Vězte, že po zhlédnutí či spíše prožití jejich výkonu ve slušně zaplněném žižkovském klubu, byste se však ještě rádi od srdce zasmáli, jak jste mohli být tak naivní.

Severský chlad – to je to poslední, co by si německý objev roku 2012 mohl poznamenat do své biografie. Hned úvodní písní Rain Kids prozrazuje, že je mu bližší nekompromisní berlínský underground. Palčivé perkuse Matzeho Pröllochse zalité vláčnými synthy vytváří vhodné podhoubí pro to, aby se v popředí rozpoutal boj emocí probublávající krví sličné Charlotte Brandi. A přesně na tomhle konceptu je tvorba německého dua postavena.

Nač mnoho hudebních nástrojů a příkras, když jsou emoce nejkrásnější ve své ryzí podobě? Hudební složka v případě Me And My Drummer zastává funkci jen jakési kulisy, která buď silně kontrastuje, nebo dokonale sekunduje vyřčeným prožitkům Charlotte. A na ilustraci situace číslo jedna nečekali příznivci dlouho.

Don´t try to ignore me, i´m everywhere in the room, don´t pull me away... Být adresátem tohoto sdělení v přednesené podobě, nejspíš si sednu na zadek a rezignuju. Varovný tón křehké (a mimořádně krásné, jak jsem během koncertu zaslechla, a nezbývá mi než souhlasit) zpěvačky se sálem nesl s takovou naléhavostí, že by člověku při delším trvání provrtal díru do hlavy. Na(ne)štěstí pro mužskou přítomnou většinu nasadila Charlotte s další písní o poznání veselejší výraz.

Vždyť parodovat neopětovanou lásku je taková legrace! Ironický text a strojená precizní dikce klávesistky dodaly satirickému provedení singlu Down My Couch značné prvky teatrálnosti, že by mohla směle konkurovat písni We Both Reached for the Gun z muzikálu Chicago. A jak už to tak bývá, výborný herecký výkon si žádá bouřlivý potlesk.

Že jich bylo za ten večer požehnaně. Publikum se Charlottinou náladovostí a Matzeho provokujícími bicími (včetně konstantního blaženého výrazu na tváři, se kterým po celou dobu vzhlížel ke své éterické kolegyni) evidentně bavilo. Aplaudovalo dokonce i uprostřed skladeb, na což zpěvačka reagovala spontánními úsměvy značícími nadšení. Není divu, takovou odezvu při tuzemské premiéře by jim mohla závidět leckterá začínající kapela, která u nás vystoupila. Nemluvě o odměřenosti a nadutosti pražský hudebních laiků. Za malou výjimku lze považovat snad jen cover singlu skupiny The Roots. V konkurenci všech devíti písní debutu The Hawk, The Beak, The Prey si vysloužil jen vlažné ovace, pramenící zřejmě z jeho neznalosti.

Me And My Drummer převedli i přes doznívající zdravotní problémy bezchybný výkon. A stvrdili svou pozici jednoho z nejzajímavějších zahraničních nováčků roku 2012.