První zajímavý moment koncertu nastal hned po několika úvodních vteřinách, kdy Joe Lovano promluvil do mikrofonu. U řady muzikantů hlas nevnímáte – a zejména u saxofonistů, tam jde přece o něco jiného, ale u Joe Lovana jeho uklidňující melodický hlas nepřeslechnete. I proto hned od úvodních minutách koncert probíhal v příjemné atmosféře. Z hlediska kompozic a nálady se večer nesl, mírně zjednodušeně řečeno, v duchu střídání dvou ploch.

Tou první byla plocha avantgardní a takřka free-jazzová. Joe Lovano hrál často zcela sám, a nebo jen s doprovodem bicích, stavby jednotlivých skladeb byly často rafinované, nečekané a harmonicky a rytmicky nejednoznačné, výrazně proměnlivé – milovníci free-jazzu a avantgardy si libovali, milovníci jednoznačných groovů už méně. Přesto ale o jakémsi free-jazzovém úletu mluvit rozhodně nemůžeme. Z kapely byla cítit velká sehranost a zároveň fakt, že skladby velmi dobře znají a vše je stále pod kontrolou, což byla možná někdy trochu škoda a koncert působil místy až příliš akademicky. Spontánní výlety s nejednoznačným koncem se nekonaly a možná je to trochu škoda.

Druhým odstínem večera byly skladby od jiných autorů, např. od Billyho Strayhorna či Waynea Shortera. Ty působily v porovnání s Lovanovými kompozicemi kontrastně a mnohem více jako "klasické jazzové standardy" a celý večer po harmonické a pocitové stránce značně provzdušňovaly. Právě střídání těchto dvou odstínů bylo z dramaturgického hlediska velmi dobré. Co se týče zbytku kapely, nebylo z hudebního hlediska co řešit. Zejména výkon mladého pianisty Lawrence Fieldse (Fields mimochodem, stejně jako Joe Lovano, učí na světoznámé Berklee) byl nepřehlédnutelný. Pozadu nezůstávali ale ani členové rytmické sekce. Samotná Lovanova hra byla excelentní, kromě tenorsaxofonu vystřídal ke konci i krásný dřevěný sopránsaxofon a zcela na konci i nějakou z typů patrně etnických fléten.

Příjemný večer utíkal velmi rychle a závěrečné přídavky a ohlasy nenechaly nikoho na pochybách, že se posluchačům koncert líbil.