O úvod celého večera se postarala zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Moravská folková hudebnice si připravila repertoár s tradičními texty z Moravy, které vypovídají o alkoholu, lásce, námluvách i smrti. Sama sebe doprovázela pouze na housle - na pódiu si nahrávala několik vteřin hry na nástroj dopředu a následně ho pustila jako základní linku, kterou doplňovala o hlavní melodii hranou živě. Ve skladbách zazněla bravurní technika spojená s talentem. Nicméně zpěv a celkový zpěvaččin projev působil po několika písních stále stejně. Strnulost a nervozita před skoro plným sálem také sehrály svou roli, však nejzapamatovatelnější um Jitka předvedla při živějších tónech na smyčcový nástroj.

Následující hodina a půl již patřila především finské trojce. Vstup kapely na scénu se stal sám o sobě zajímavým intrem. Zpěvačky vyšly z postranních dveří doprostřed sálu a zde spustily první píseň večera. Rovnou při prvním kontaktu s kapelou si posluchač mohl užít tři zvučné hlasy, které zpívaly stále se opakující melodii.

Vzápětí nastoupila kapela a zpěvačky se přesunuly na pódium. Zakladatelka skupiny Mari Kassinen prokazovala hloubky svého hlasu a bezchybně se doplňovala spolu s ostatními. S sebou právě ona přivezla důležitou tradici kapely i nenapodobitelný zpěv. Bezprostřední vystupování a výraznou barvu hlasu předvedla Susan Aho. Trojici završila Karoliina Kantelinen. Zpěvačka dokázala s přehledem odzpívat sólovou melancholickou baladu, pustila se i do vyšších tónů či skřeků připomínající tradici sámských písní.

Pěvecké trio kladlo také velký důraz na přednes. Finské texty, které se často zakládají na samohláskách, výrazné artikulaci, změně intonace či hře s hlasitými a tichými party, měly zpěvačky jasně rozdělené. Společný zpěv bez doprovodu kapely patřil k nejlepším kouskům večera. Jejich hlasy se překrývaly, různě se na hlavní linku napojovaly, čímž docílily většího důrazu. Všechny hudební aspekty ladily se synchronními tanečními prvky zpěvaček, které se na pódiu pohybovaly, předváděly různé činnosti či se shlukly k sobě a zpívaly. Práce s náznaky tance či výrazem v obličeji dodávala jednotlivým skladbám další vnímatelnou podobu, která je typická pro žánr.

Při skladbě Tuuterin tyttäret z nového alba Utu nastoupil dravější zvuk kapely. Rockovému vyznění dopomáhaly úderné bicí v podání Mikko Hassinena. Skladba Äijö přenesla publikum svým repetujícím a monotónním základem do tajemna. Atmosféře dopomohlo také krátké mluvené slovo uprostřed, které má čirou gradující schopnost.

Čtěte také: Skupina Ayarkhaan přivezla do Prahy brumle i kus sibiřské přírody

Následovala instrumentální sekce dvou skladeb, kdy zpěvačky odešly z pódia. Nejprve se představil Hassinen, jak lehce si umí pohrávat s rytmem, měnit ho a podmanit si ho. V jeho hře byl znatelný jazzový přístup k nástroji. Akordeonista Matti Kallio, jehož nástroj je pro celkový zvuk neodmyslitelný, uvedl další z novějších skladeb – Tantsu. Zde se vyjímaly započaté změny rytmů a více prostoru tak dostala samotná kapela.

Verze skladby Käppee je na desce pojatá bez doprovodu jakéhokoli nástroje. Na koncertě však zazněla s plným nasazením kapely. Jeden hlas se nabaloval na druhý a postupně vzrůstala hlasitost jednotlivých opakovaných veršů a protahovaných samohlásek. A jaký by to byl koncert skupiny Värttinä bez Seelinnikoi. Při této skladbě se roztančil celý sál a dokonce si posluchači mohli zazpívat refrén spolu s kapelou.

Co říci závěrem. Kapela předvedla v Paláci Akropolis nezapomenutelný zážitek. Při srovnání s koncertem, který se konal na stejném místě v roce 2007, měl ten letošní ještě více energie, nápadů a myšlenek, které chtěl sdělit. Schází už jen kapele poblahopřát ke kulatému výročí a s chutí vyrazit do další třicítky.