Program večera byl rozdělen do dvou fází. V té první nastoupilo samotné Shorterovo kvarteto. Shorterův věk se zakrýt nedá, nicméně krátce poté, co kapela beze slova spustila, už bylo jasné, že duše saxofonisty, který si vysloužil v padesátých letech přezdívku Mr. Gone, je stále čilá a plná mladického nadšení.

Čtěte také: Wayne Shorter – saxofonový Mr. Gone

Koncert odstartoval kvartet skladbou Orbits, kterou též začíná i deska Without a Net. Wayne Shorter tak záhy naznačil, že není, stejně jako Miles Davis, člověk zahleděný do minulosti, že si z ní vybírá jen to nejzajímavější a naopak, že chce divákům ukázat svoje aktuální hudební zaujetí. Melodicky nijak těžká, přesto pro Shorterův styl velice charakteristická ukázka jeho tvorby. Komplikovanými pasážemi prošpikovaná skladba přinutila i Waynea Shortera koukat do not. Není se co divit, když takřka patnáctiminutový úvod byl směsicí improvizací, náročných vyhrávek a přemýšlivých vzájemných doplňování při neobvyklých změnách tempa.

Klavírista Danilo Pérez se ukázal záhy jako výrazný článek kvartetu, kdy se svými doprovody někdy stavěl až do rytmické role. Pod jeho přesnými a tvrdými údery do klapek klavíru se dalo vytušit, že mu v žilách opravdu proudí horká krev latinoamerických hudebníků. Zároveň se ovšem uměl vzápětí přepnout do procítěnější role, kdy naslouchal svému staršímu mentorovi a nápaditě ho doplňoval klidnějšími tóny.

Ostatně od začátku bylo zajímavé sledovat všechny členy kapely, nebylo to totiž jen podpůrné uskupení Waynea Shortera, jak u jiných podobně vymyšlených akcí bývá. Zde to bylo jedno těleso s jednou duší. Kapela hrála jako celek, jednotliví hudebníci vnímali pečlivě jeden druhého a ukazovali tak, o čem je vlastně vrcholný jazz. O naslouchání, vhodném propojení různých improvizací se sólovými party všech členů. Není zde nikdo v podřadné roli. Rytmika se podílí na melodii i celkovém vyznění skladby. Jeden druhého podporuje.

Byla radost sledovat bubeníka Briana Bladea, jenž byl nevyzpytatelný, plný překvapení a v pravý čas uměl udeřit nečekaně jako kobra. Jeho kolega, na kontrabas hrající John Patitucci, si své role náležitě užíval a radostný výraz v jeho tváři mluvil sám za sebe. Tento zkušený hudebník precizně ladil svými tóny a zapojoval se přímo do melodií samotných skladeb.

Takováto rytmika přináší bezesporu množství hudební inspirace, které Wayne Shorter rád využíval. Střídal svůj tenor saxofon se soprán saxofonem podle toho, jak zrovna uznal za vhodné, a dokazoval tak, že rád střídá barvy svého nástroje. Však právě za hru na soprán získal i řadu významných ocenění a při pražském koncertě se ukázalo, že naprosto oprávněně.

Pražská komorní filharmonie potvrdila své kvality

Po první půli následovala pauza, během které kvartet opustil pódium. Chystala se totiž očekávaná orchestrální část večera, ke které byla přizvána Pražská komorní filharmonie pod vedením dirigenta Martina Kumžáka. Musela to být pro tento soubor jistě čest, že byli vybráni k zahrání skladeb, na nichž se pro orchestr osobně angažoval Wayne Shorter. Ten je již léta nadšen jeho možnostmi, a logicky tak došlo i na pokus propojit ho s kvartetem.
Po nástupu a opětovném přivítání Waynea Shortera dirigent Martin Kumžák zahájil koncert. V této části se na program dostala skladba Pegasus z desky Without a Net, která je i na albu hrána právě s podporou orchestru. Píseň s nečekaným dramatickým vývojem, ve které výrazně exceluje Brian Blade a kde se do divočejších pasáží postupně zapojuje na střídačku orchestr i samotný Wayne Shorter na soprán saxofon. Koneckonců do druhé půlky koncertu nastoupil jen s ním.

Podívejte se také na fotografie z koncertu !

Právě na skladbě Pegasus je krásně patrný i skladatelský vývoj Waynea Shortera. Nabízí se otázka, nakolik je ovlivněn letitou spoluprací s Joe Zawinulem, či opačně – jak moc Shorter ovlivnil rakouského klavíristu. Neboť rukopis této písně a i jiných, které během večera zazněly, dával připomenout vrcholnému období skupiny Weather Report, z kterého již dnes žijí jen dva jeho členové – Wayne Shorter a bubeník Peter Erskine.

Během druhé půle zazněly i další skladby, jako například Lotus či Prometheus Unbound. Náročné změny temp, rytmické zvraty a promyšlený tematický vývoj melodie ukazoval složitost koncertní části s orchestrem. Ten si se svojí rolí ovšem hravě poradil a i na samotném Shorterovi bylo vidět, že je s jeho prací spokojen. On sám již druhou polovinu absolvoval vsedě, bylo vidět, že je toho na něj přeci jen hodně. Nicméně únavu z hraní na sobě rozhodně nedal znát, naopak se naplno soustředil, aby ve společných částech s orchestrem nevybočoval zbytečně z řady a projevil tak svoji hudební skromnost.

Po skončení koncertu se dočkala celá kapela i s orchestrem bouřlivého potlesku, po kterém se Wayne Shorter rozloučil s publikem a stáhl se z pódia. Po několikerém vytleskání se sice ještě dvakrát vrátil, nicméně přídavku se diváci již nedočkali. Na jednu stranu škoda. Ale je pravda, že po takovém výkonu se nedalo snad čekat již více. Wayne Shorter se v Praze tak představil nejen jako vynikající hráč na saxofon, ale také jako zajímavý hudební skladatel, od kterého jsme určitě ještě neslyšeli poslední zajímavou desku.