Pravdou je, že line-up akce byl sestaven zcela důmyslně. Přestože kompletní performance trvala něco okolo čtyř hodin, posluchačům se rozhodně nenaskytla jediná příležitost se nudit. Drobnou nevýhodou délky večera byla ztísněnost prostoru, který byl narvaný takřka k prasknutí, a člověk tak neměl jedinou možnost ulevit tíze svých nohou.

Pouhý okamžik po psaném začátku koncertu, tedy po sedmé hodině večerní, se na podiu objevili první účinkující. K překvapení všech to ale nebyli očekávaní Plastic People of the Universe ani Zrní. Jednalo se o trio Schrödingerova Kočka, které po instrumentální stránce určitě bylo důstojným předskokanem obou milovaných hudebních skupin, nicméně zpěv v určitých polohách připomínal spíše urputné kvílení neutišené hysterie. Vystoupení bylo krátké a emocionálně intenzivní, oproti zbytku večera ale příliš vyhrocené.

Během krátké odmlky, kterou se velká část publika rozhodla využít ke koupi občerstvení, byly na stagi upraveny podmínky pro hru PPU. Již s prvně produkovanými tóny jakoby se člověk přenesl zpátky v čase. Byť se původní část kapely těší již, dalo by se říct "uctivému věku", jejich hudba vyzařovala silnou energii. Obecně byla performance poměrně vážná, svým způsobem až dramatická, působící apelativním dojmem filosofie skupiny.

Zajímavé bylo pozorovat, jak se postupem času měnilo obecenstvo. Během hraní Schrödingerovy Kočky se klub teprve plnil, a přítomní příznivci byli až na pár výjimek spíše flegmatičtí. Za přítomnosti Plasticů se obsazenost sálu mnohokrát znásobila, přičemž návštěvníci byli většinově lidé, kteří mohli prožít Sametovou revoluci a snad i dobu předchozí, kdy byli Plastic People na vrcholu své kulturní činnosti.

Cirka ve třetině vystoupení kapely byl na podium přivezen Máca. Za pomoci asistentů složil díky za organizaci této akce, kvůli které bude moci takřka nezávisle fungovat po nějakou dobu i nadále. Poté PPU pokračovali ve své působivé performanci, jejímž vrcholem byla kultovní skladba Muchomůrky Bílé, která vznikla rukou Milana Mejly Hlavsy. Vyjma toho zazněly písně jako Cizí vlasy, Pojď či Nonstop Opera.

Pak už byl čas pro nástup Zrní. Paradoxem je to, že i když se skupina žánrově liší od Schrödingerovy kočky i Plastic People of the Universe, jakoby dotvářela komplexní dojem celého minifestivalu. Jejich účinkování bylo svěží, lehoučké jako pírko a přitom hluboké zároveň. Všichni členové formace byli v naprosté souhře s každým z přítomných, až bezeslovní komunikace tvořila iluzi, že je každý v Meetfactory sám s kluky z kapely. Přitom v klubu byla, takřka doslova, hlava na hlavě.

Zahrány byly skladby z nového alba Následuj kojota i produkty starší. Jednou z prvních byl oblíbený track Hýkal, který se vyznačuje protikladností smyčcových nástrojů, flétny a beatboxu. Tato kombinace ovšem tvoří vskutku unikátní výsledek. Přes mix tvorby písní Vězni, Království, Loďky, Lazar, Dva a dalších byla téměř vyvrcholením koncertu věc s názvem Rychta, do které hudebníci vložili snad nejvíce pocitů a síly.

Obecné shrnutí se dá asi pojmout následovně: stálo to za to. Pro ty z Vás, kterým se ještě nenaskytla příležitost vidět Zrní naživo - nahrávky jsou oproti live účinkování "slabé", a to patří mezi současnou špičku české alternativní hudební scény. Akce byla skutečně zdařilá, mimo jiné i pro svou neustálou gradaci. Doufejme, že se brzy naskytne příležitost dalšího, obdobně působivého hraní.