Jste kytarista, zpěvák, skladatel a píšete texty ke svým písním. Kdy jste začal s Vaší vlastní hudbou?

Na kytaru hraji už řadu let. Začal jsem na ni hrát v pubertě, když mi bylo asi šestnáct let. Poslouchal jsem rockové kapely, které mě hodně ovlivnily. Pak jsem hrál také na basu. Ale hlavní zlom přišel, když jsem žil v Louisianě ve Spojených státech. To mě hudebně nejvíce ovlivnilo.

Pocházíte z Kanady, ale procestoval jste již mnoho zemí. V jakých státech jste žil?

Ano, pocházím z Kanady, ale nějaký čas jsem studoval ve Francii. Potom jsem odešel do Argentiny a bydlel jsem dva roky v Buenos Aires. Po krátkém návratu do Kanady jsem se přestěhoval na další dva roky do Spojených států, do Louisiany. Nakonec jsem odešel do České republiky a teď žiji v Praze, protože zde mám nyní rodinu a přes den se můžu věnovat vyučování španělštiny a francouzštiny.

S tím je spojená moje další otázka. Píšete texty k písničkám ve třech jazycích: v angličtině, francouzštině a španělštině. Ve kterém z těchto jazyků se Vám nejlépe tvoří?

To záleží na nástroji. Každý hudební nástroj vyžaduje určitý jazyk. Například hraji na steel kytaru, ta je spojovaná s blues a přímo si říká o angličtinu. Když hraji na klasickou kytaru s nylonovými strunami, tak ta zase potřebuje španělské cítění. Francouzština je můj mateřský jazyk, tak s ní dokážu pokrýt více nástrojů, třeba ukulele, na které hraji díky francouzskému písničkáři Thomasu Fersenovi.

Během svých vystoupení hrajete i blues na ukulele…

Ano, ano. Moc rád beru velice typickou hudbu, jako je blues, a měním úplně její původní zvuk. Například hraním na ukulele nebo zpíváním blues v jiném jazyce. Posunuje to limity v muzice.

V průběhu kariéry jste nahrál několik studiových alb. První nese název Down the Bayou Blues a je jakousi poctou bluesmanu Robertu Johnsonovi. Co Vás vedlo právě k němu?

Do dvaceti let jsem poslouchal rockové skupiny jako Led Zeppelin, The Doors a Rolling Stones. Jejich kořeny ale vycházely právě z blues a přivedly mě spolu s mým pobytem v Louisianě k bluesmanům čtyřicátých let, Muddy Watersovi a Howlin´ Wolfovi. Od těch jsem se dostal k létům třicátým, Charliemu Pattonovi, Son Housovi a také k Robertu Johnsonovi. Tahle hudba mi byla blízká. Ve dvaceti jsem chtěl hrát jako on, a tak jsem začal hrát jeho skladby.

A odtud přišel i nápad Vašich vystoupení – Tribute to Robert Johnson…

Robert Johnson je moje velká inspirace a stále se k němu vracím. Nikoho jsem neviděl, kdo by s jeho skladbami vystupoval, baví mě to, a tak jsem je začal hrát. Důvodem také je, že jsem vždy hrál s kapelou nebo alespoň ve dvojici a tyhle koncerty odehrávám sólo, je to něco jiného a hned se pozná, když uděláte chybu.

Co pro Vás, Jonathane, blues znamená?

Blues je velmi osobní. Hrát blues je lehké, naučíte se ho za dvě minuty. (smích) Ale je k tomu potřeba správný výraz v hraní, prožívání. Hraji na steel kytaru, která vysloveně svým zvukem přenáší na venkov. Slyšíte tam Deltu, Mississippi, prostě kytarový akcent odtud. Je zajímavé, jak tahle kytara zní společně s bluesovým bottleneckem.

Je hezké, když dnes vidíte někoho přijít na pódium jen s kytarou, posadí se za mikrofon, zapojí kytaru a začne hrát. Nepotřebuje k tomu žádné předpřipravené počítačové věci. Tyhle vlivy hudbu potlačují. Třeba před sto lety jste museli nejdřív sehnat nějakého muzikanta, abyste slyšeli hudbu, nebyly žádné nahrávky, a tak byli lidi vydáni napospas živé muzice. Hudba byla dříve něco zvláštního, viděli jste lidi, kteří opravdu umí hrát a hrálo jich třeba několik dohromady, šlo o svátek a myslím, že tohle je právě to opravdové, co by v hudbě mělo být a nyní se to z ní čím dál více vytrácí. A tak jsem velmi rád, když se můžu vrátit zpátky k akustickým koncertům.

Také tady v Čechách je plno klubů, kde se hraje blues a také se pořádá bluesový festival v Šumperku, Blues Alive. To je velmi dobré! I mé publiku, které je tak z poloviny české a druhá půlka jsou většinou cizinci, cítí, co je blues.

V roce 2010 jste natočil album Two for the Blues společně s hráčem na harmoniku, Kevinem Hawkinsem. Jaká byla spolupráce?

Tahle spolupráce byla spíš taková neoficiální. Kevin je mým dobrým přítelem, a tak jsme tohle album nahráli asi během jednoho měsíce a byl to velmi zábavný projekt. Natočili jsme písničky, které máme oba rádi, došlo i na Johnsona, a jednu – And I Want You - jsme pro album společně napsali. Kevin je stálým hostem na mých koncertech doteď.

Ostatní Vaše alba už nezní zcela bluesově. Jsou zde písničky laděné do francouzských šansonů a také latinskoamerické melodie. Uspořádání je pestřejší…

Hodně lidí mi říkalo, že jsou ty desky někde mezi, že se nedají zařadit. Každý člověk poslouchá třeba nějaký styl, ale hrát jenom jednotvárný žánr by bylo nudné. V hudbě jde také o experimentování a vyzkoušení nových věcí. Chtěl jsem být otevřený novým formám blues, protože blues už není z Mississippi, a už není ani hudbou černé komunity, je to záležitost celého světa, což se snažím ukázat i na sólových vystoupeních, a tak jsem to na deskách propojil.

Natočil jste videoklip k písni Le Carnaval des Gens pas Propres. O čem skladba je?

Vybral jsem ji, protože mé album se jmenuje Carnaval, takže byla titulní skladbou. Jinak video se točilo v Jazz Docku s mojí kapelou Jonathan Gaudet Hot Four. Někdy hrajeme ve čtyřech, někdy jen ve třech a to záleží na tom, co hrajeme, je to více flexibilní kapela. Tady jsme zrovna tři.

Text je o čtyřech různých lidech, takových, řekněme, ztracených existencích, kteří jsou pro okolí zvláštní a vtipní, nikam nepatří. No, a tak je to částečně i o mně. (smích)

Jonathane, minulý rok v květnu jste vystupoval na minifestivalu Expats to Czech. Chystá se i letošní ročník?

Expats to Czech jsem organizoval a je s tím hodně práce. Jednalo se o jednovečerní záležitost v Písecké Bráně. Samozřejmě, že to není jako většina českých velkých hudebních festivalů, ale chtěl jsem, aby to byl takový svátek hudby. I když zařizování zabralo hodně času, bylo zajímavé slyšet v jednom večeru různé umělce a jakou hudbu hrají oni.

Minulý rok zde vystupoval třeba Tony Ackerman nebo na poslední chvíli zaskakující za slovenskou zpěvačku Miriam Bayle kytarista Justin Lavash. Letos bych chtěl znovu pokračovat dalším ročníkem v květnu nebo červnu, znovu tu budou hosté a zahraje také moje kapela.

S tím je spojená také spolupráce s Amistar, kteří vyrábějí kytary…

Sám hraji na kytaru Amistar vyrobenou Františkem Javůrkem, který je mým dobrým přítelem. Ten se výrobě kytar věnuje už takových deset, patnáct let a nástroje jsou opravdu kvalitní a originální. Má kytara má přesně ten starý zvuk, co potřebuji k hraní. Právě Frantovi jsem zavolal, jestli by nechtěl sponzorovat Expats to Czech a on to přijal, takže Amistar byli hlavním sponzorem.

Jaká byla spolupráce s českým kytaristou Marcelem Flemrem, se kterým jste nedávno vystupoval?

To byl výborný zážitek. Marcel je velmi talentovaný kytarista, se kterým jsem si chtěl už dlouho zahrát, ale nikdy se to nijak nezdařilo zrealizovat. Pak jsme si vyměnili několik e-mailů, setkali se asi deset minut před vystoupením, hned šli na pódium a tam došlo na cover verzi písničky Muddyho Waterse Honey Bee a mou Boxing Claude. Doufám, že si brzy zase společně zahrajeme.

Nyní dokončujete přípravy na novém albu, které se bude jmenovat Dodo. Jak práce pokračuje a jaké bude?

Zrovna před chvilkou jsem nahrál poslední písničku. (smích) Práce na desce je opravdu vzrušující. Už na ni pracuji asi osmý měsíc a bude jiná než ty předešlé. Všech čtrnáct skladeb na ní je mých autorských a v textech jsem využil všechny tři jazyky. Na albu bude více kytary než třeba harmoniky, hraji zde na tři různé kytary, na basu a ukulele. Chtěl jsem se více oprostit od Roberta Johnsona, ale nevím, jestli se mi to povedlo. (smích)

Texty se točí okolo lidí, individualit, kteří jsou jiní, třeba se jinak oblíkají a prostě se liší a vyprávím jejich příběhy. Také jsem do hudby zahrnul literaturu, různé jihoamerické spisovatele, jako třeba odkazy na Pabla Nerudu nebo Gabriela Garcíu Marquéze.

A proč jste vybral název Dodo?

Název Dodo znamená ve francouzštině siestu, a ta je vždy potřeba.

Na kdy chystáte další živý koncert? Momentálně máte nahrávací období, tudíž živě nevystupujete…

Koncert bude 3. března a to v Jazz Docku, kde bude opravdu skvělá atmosféra hned ze dvou důvodů. Je to den před mými narozeninami, takže je to pro mě nejlepší dárek - oslavit je hudbou. Zároveň přijdou čtyři hosté, se kterými zahraji na začátek dvě až tři písničky, bude tam i moje kapela a zazní také přibližně polovina z mé chystané desky. Pak se vrátím se svým projektem Tribute to Robert Johnson zpátky do klubu Blues sklep. Tak to jsou zatím nejbližší akce, na které své fanoušky zvu.