Ahoj, kluci, je to přesně rok, co jsme se viděli naposledy. Co se od té doby změnilo?

Fred: Vypadám líp, což je neuvěřitelné, protože jsem už takhle vypadal skvěle. (smích) Nějak tomu nemůžu uvěřit, myslel jsem, že už to lepší ani být nemůže...

Co na to říká Willy? (Norton, pozn. red.)

Fred: Willy na mě trochu žárlí. Mezi námi dvěma v tomhle vládne poměrně tvrdá konkurence.

Patrick: …a přitom je stejně vždycky trumfnu já! (smích)

Fred: Teď vážně: Od té doby, co jsme se posledně viděli, jsme v Čechách hráli celkem dvakrát. Poprvé v srpnu na Rockování a pak v listopadu v Plzni a ve Zlíně jako support Magnum.

Patrick: Je pro nás skvělé vracet se zpátky. Pokaždé se nám dostává větší a větší odezvy, vypadá to jako bychom tu něco budovali… Když jsme dnes dělali podpisovku, lidi se k nám hlásili a říkali nám, kde všude nás viděli. Je to velmi příjemné, že se na naše koncerty takto vrací, dodává nám to energii. I proto se moc těšíme, až si zde opět zahrajeme.

Prohlédněte si také fotogalerii z pátečního dne Masters of Rock

Fred: Vloni jsme sem přijeli celkem třikrát, což je opravdu hodně. Nemyslím, že bychom v nějaké zemi hráli tolikrát za sebou. Co víc říct? Milujeme Českou republiku.

Paul: Poslední rok se nám obecně vydařil, jeli jsme šňůru s Magnum a Sonatou Arcticou, tři koncerty s živoucí legendou – Alice Cooperem, nahráli jsme své druhé album…

Víte už, jak se bude jmenovat?

Fred: Ne, zatím ne. Abych byl úplně přesný, tak já už to jméno vím, ale oni ještě ne. (smích)

Půjde o klasické album nebo je pojaté koncepčně? Jaké je ve srovnání s Outshine the Sun?

Fred: Nic takového, písně jsou jednotlivě, nenavazují.

Patrick: Oproti Outshine the Sun je určitě vyzrálejší.

Fred: Rozhodně je vyzrálejší a má mnohem víc orchestrálních partů, ale kapela je stále tím nejdůležitějším prvkem. Mnoho skupin dělá alba s orchestrem, přičemž orchestr z nahrávky vyčnívá a rockové jádro ustupuje do pozadí. U nás je to tak padesát na padesát. Je tam více orchestrací, ale podle dosavadních ohlasů je i o dost tvrdší. Ale řekl bych, že i tento aspekt je na albu, na rozdíl od toho minulého, vcelku vyvážený. Jde to od balad po tvrdý nářez, od všeho trochu.

Použili jste v aranžích i nějaké netradiční nástroje?

Fred: Vůbec poprvé jsme použili dvanáctistrunné kytary, klasickou kytaru – na prvním albu jsme nahrávali pouze na westernové kytary – v konečném součtu jsme použili opravdu hodně kytar. Střídali jsme i elektrické kytary, použili jsme stratocastery, různé druhy les paulů pro různé stopy. Každá kytara má unikátní zvuk a Dennis chtěl pro každý part najít ten správný.

Zpátky k Masters, když byste měli srovnat Alfedus Stage a Ronnie James Dio Stage. Jaký jste z toho měli pocit?

Patrick: Ten rozdíl je …hmm …velký! (smích)

Fred: Řeknu ti, co pro mě byl největší rozdíl: Když jsme vloni hráli na Alfedus Stagi, bylo to naše první vystoupení na Masters of Rock. Pršelo, my seděli na hotelu a říkali si: „Prší, nikdo nepřijde.“ Pak jsme vylezli na pódium a prostor před námi byl plný lidí. Nemohli jsme tomu uvěřit. Řvali tak nahlas, že jsme prakticky nedělali zvukovku, jen jsme zahráli pár akordů, protože to vypadalo, že všichni chtěli, ať začneme hrát co nejdřív.

Letos to bylo úplně naopak. Bylo krásně, slunce nám svítilo do očí. Pod pódiem bylo spoustu lidí a když jsme začali hrát, tak stále přicházeli další. Atmosféra byla úžasná, byla to asi největší show, co jsme kdy hráli.

Patrick: Řekl bych, že jsme si užili obojí. První koncert byl víc komorní, lidé k nám měli blíž, a co si budeme povídat, byl to nářez. Tohle bylo o dost větší, mohli jsme víc pobíhat po pódiu a dělat řadu dalších šíleností. Bylo to fakt super, vážíme si toho, že lidi tak pařili.

Fred: Ber to tak, že jsme se na „Masters“ těšili několik měsíců, protože jsme věděli, že to bude naše zatím největší vystoupení, které jsme kdy hráli. Jsme rádi, že jsme měli příležitost zahrát si na hlavní stagi. Nicméně loňské vystoupení bylo také obrovsky důležité, otevřelo nám spoustu dveří. Sice jsme mladá kapela, ale vím, že to byl jeden z momentů, které si budu pamatovat celý život.

A co vaše úplně první vystoupení v Čechách, Basinfirefest 2011?

Jednohlasně: Výborné.

Patrick: Víš, co mám rád na koncertech v Čechách? Jsou to fanoušci. Metalheadi tady jen tak nepostávají jako prkna, chtějí si to pořádně užít, a to prostě miluju.

Fred: Na Basinu jsme také chytli hodně špatné počasí, i přesto tam posluchači stáli v té nejhorší slotě a nebrali na to ohled.

Patrick: Obvykle většina fanoušků stojí, čas od času zvedne ruku, poděkuje potleskem nebo zakřičí, ale Češi, ti prostě umí pařit

Máte na nové desce připravený nějaký materiál, který bude opravdu hodně tvrdý, na který se bude dobře pařit?

Fred: Budou tam i věci, co jsou opravdu tvrdé. Je to celé takové velké překvapení. Fanoušci budou překvapeni, že jsme trochu přitvrdili, vedle toho na druhou stranu zazní balady… ale myslím, že to bude dohromady dávat smysl. Willy to svým hlasem všechno krásně propojil a samozřejmě i produkce sehrála velkou roli. Když to pojmu celkově, mám moc rád naše první album, ale tohle album je prostě o úroveň výš. Vím, že tohle říkají všechny kapely, ale u nás se jedná teprve o druhé album, takže máš padesátiprocentní šanci, že to album bude to nejlepší, co jsme kdy natočili. (smích)

Zmínil jsi produkci. Jak jste se dostali ke spolupráci s Dennisem z Unisonicu?

Patrick: Přímo tady. Když tu minulý rok hrál s Unisonicem, přišli jsme za ním, všichni dost pod parou a zeptali se ho: „Čau Dennisi, jak je? Nechceš nám produkovat album?“ A on odpověděl: „Ok, proč ne? Stejně nemám nic lepšího na práci než produkovat album bandě ožralých volů…“ Ne, dělám si srandu.

Přečtěte si také recenzi prvního alba Neonfly, Oushine the Sun

Fred: Popovídali jsme si a dali jsme mu k poslechu naše CD. Jemu se líbilo, tak řekl, "že s tím něco provede“. Je fakt, že ten rozdíl v produkci mezi oběma alby je obrovský.

Patrick: Celá práce ve studiu pro nás všechny byla tentokrát úplně novým zážitkem. Rádi experimentujeme a děláme věci jinak, takže nás to bavilo. Třeba teď na Masters of Rock. Normálně hraje kapela jeden, maximálně dva songy z nového alba, my jsme dali k dobru rovnou tři.

A co fireshow, kdo přišel s tím nápadem? Má to souvislost se šňůrou, kterou jste jeli s Alice Cooperem?

Fred: Když hraješ před někým takovým jako je Alice Cooper s tou obrovskou produkcí, kterou vozí všude s sebou, tak se určitě inspiruješ. Faktem ale zůstává, že ten nápad vyplynul spontánně, těžko říct, kdo s ním přišel první. Prostě jsme chtěli na Masters of Rock něco speciálního a řekli jsme si, že fireshow s tanečnicemi je fajn nápad.

Ještě mám na tebe Frede trošku osobní dotaz: Kolik máš véček? Viděl jsem, jak je na pódiu v jednom kuse střídáš.

Fred: Mám jenom dvě, pouze ty dvě jsem pořád měnil. A to jsem nedávno míval jen jednu.

Patrick: A nemáš náhodou tři? Ještě takovou tu…

Fred: Ne, to není „véčko“, to je Randy Rhoads, tu do toho nemůžeš plést. (smích)

Má pravdu. To prostě nejde. (smích)

Patrick: A jak zněla otázka? V nebo Gibson Flying V?

Fred: Rhoads je prostě Rhoads, s flyingem nemá nic společného...

Patrick: A jak to vidíš s King V? To je tvarem Gibsonu dost podobné… (smích)

Fred: Takže abych odpověděl na původní otázku, mám dvě Gibson Flying V, z toho jedno jsem si koupil přímo na tuhle show. Lidé od Gibsonu byli tak hodní, že mi na ní dali slevu, proto jsem ho vzal. Před tím jsem měl jen jedno, odehrál jsem s ním snad všechny koncerty za posledních pět let.

Viděl jsem, že jsi je musel dost střídat kvůli technickým problémům. O co šlo?

Fred: Vysadil mi bezdrátový systém, takže jsem musel přesedlat zpátky na kabel.

Patrick: Během hraní se stane ledacos, musíš počítat s tím, že je tam spousta věcí, co se může pokazit. Když chceš být profesionál, musíš to prostě nějak rychle vyřešit a naskočit zpátky.

Fred: Lidé si často myslí, že když hraješ na velkém festivalu, tak lidé očekávají, že všechno bude od začátku perfektní, ale nemáš prakticky žádnou zvukovku, vybavení stavíš během předchozí kapely a zvučení probíhá v zákulisí během přípravy pódia. Pak jen zahraješ akord, abys měl jistotu, že všechno funguje, a jde se na to. Úplně něco jiného než klubový koncert.

A když se pak něco pokazí, tak lidé mnohdy očekávají, že nebudeš dělat vůbec nic. Že se podíváš na bedňáka, který okamžitě vyskočí a problém bleskově opraví. Takhle to ale tak úplně nefunguje. Obvykle nemají o moc větší povědomí o tom, co je špatně, než máš ty sám. Takže je určitá pravděpodobnost, že to vyřešíš sám. V tomhle konkrétním případě mi došlo, že odešel bezdrát, přepojil jsem na kabel a jel dál. Je důležité nenechat se tím rozhodit a pokračovat. Kvůli takové prkotině si přeci nemůžeš nechat shodit show.

Rozhodně to dopadlo mnohem líp než  Alestorm v roce 2008, kdy Gavin Harper odehrál půlku koncertu na air guitar…

Fred: To zamrzí. Když jsem byl ještě malý, byl jsem na nějakém festivalu ve Španělsku jako fanoušek. Byl jsem tehdy obrovským fandou Axela Rudi Pella a viděl jsem ho poprvé. Vypadával mu signál v zesilovači a bylo na něm vidět, že je dost naštvaný. Říkal jsem si, jestli není naštvaný na fanoušky, ale pak mi došlo, že je naštvaný na svoje vlastní vybavení a na to, že nemůže odehrát show tak, jak by chtěl. Snažil se to dát do pořádku, ale nakonec mu aparatura spadla úplně a musel kvůli tomu zkrátit set. Takové věci se prostě dějí a fanoušci by v takových chvílích měli pochopit, že se hráči nezlobí na ně, ale na vlastní techniku a na to, že nemůžou na sto procent dělat to, co je baví. Čím víc techniky máš, a čím komplikovanější je zapojení, tím víc věcí může odejít. Když máš kabel a zesilovač, tak je to buď v kabelu, nebo v zesilovači.

Proto používáte zesilovače od Englu? Viděl jsem na pódiu Powerball.

Fred: Ten je můj, je o dost jednodušší než ten Patrickův.

Patrick: Já bych řekl, že Special Edition mi spoustu věcí usnadňuje. Všechno ovládané přes MIDI, tři efektové smyčky… Chvíli trvá, než to všechno nastavíš, ale v konečném důsledku si myslím, že to celou práci značně zjednodušuje.

Čtěte také: MoR 2013 Pátek přinesl spojení metalu s orchestrální hudbou

Fred: Musím říct, že Powerball mě ještě nikdy nezklamal. Vždycky byla chyba v bezdrátu nebo v něčem podobném, ale nikdy v zesilovači.

Paul: Já jsem nikdy s ničím na pódiu problém neměl, ale tak já jsem basák…

Patrick: To je pravda, on nikdy s ničím nemívá problém. (smích)

Díky moc za pokec a zase někdy!

Jednohlas: Taky moc děkujem, měj se!