Pate, jak byste představil kapelu, s níž přijedete do Prahy?

Koncept je pro tentokrát velice jednoduchý, spojit neobyčejné muzikanty a napsat pro ně nějakou hudbu. Navíc ale také musí zvládnout zahrát cokoli z mé hudební tvorby. Je to opravdu skvělá živá kapela a každý její člen je zajisté vynikající hudebník.

Strávili jsme nyní spolu na turné docela dost času a bylo opravdu vydařené. Mám mnoho muziky, kterou jsem opravdu hodně dlouho nehrál, a baskytaristka Linda Oh a pianista Gwilym Simcock rozumí celé té škále mých věcí z průběhu let. Antonio Sanchez je jedním z nejlepších bubeníků současnosti, ale hodil by se i do jiné éry. Koncerty hrajeme docela dlouhé a během nich zahrajeme skladby z různých období. Myslím, že lidé, kteří mě sledují a poslouchají mou tvorbu delší čas, si koncert užijí, ale stejně tak i ti, kdo mou hudbu tolik neznají.

Počátky Vaší kariéry jsou spojené s baskytaristou Jaco Pastoriem, s nímž jste se přátelil a který hostoval na Vaší slavné desce Bright Size Life. Letos uplyne 30 let od jeho předčasného úmrtí, jak na něj vzpomínáte?

S Jacem jsme strávili několik let v Miami a nápady, které jsme spolu sdíleli, vycházely z té doby, během které se zdálo příznačné vytvářet něco nového, co se právě děje všude na světě. V té době se sblížily hudební vize a atmosféra byla najednou něčím výjimečná. Zdálo se, že se objevila úplně nová vibrace, která potřebovala vykrystalizovat a právě Jaco byl sám o sobě jakousi manifestací tohoto ducha, ať už byl odkudkoli.

Během těchto let jsem měl mnoho inspirace, a tak jsem hodně skládal. Zejména když jsem pravidelně začal koncertovat na východním pobřeží s mým prvním triem, kde hrál právě Jaco a Bob Moses. Právě během těchto vystoupení jsme se hodně sblížili a naše postoje a názory se stále vyvíjely. Ale pak jsme se neshodli v tom, jak žít, a o to těžší bylo zůstat v kontaktu. Náš vztah už byl ale za ta léta zároveň hodně zvláštní a pevný, protože jsme se navzájem znali opravdu velmi dobře nejen jako hudebníci. Přátelili jsme se už v době, kdy ani jeden z nás nebyl slavný. Jaco mi chybí hlavně jako můj velmi dobrý přítel.

V roce 2010 jste ohromil svět svým projektem Orchestrion. Co Vás vlastně vedlo k tomuto experimentu a plánujete něco podobného i nyní?

Vždycky říkám, že kdyby v někom zůstaly nějaké zbytky pochybností o tom, jak moc je má hudba odlišná, projekt Orchestrion by do toho všeho přinesl další nezodpovězenou otázku. Jak jste zmínil, pro mě to bylo něco, o čem přemýšlím od doby, kdy jsem byl ještě dítě. Bylo to velmi riskantní, ale zároveň také zábavné a zajímavé. Musel jsem se naučit opravdu mnoho nových věcí, aby takový projekt mohl vzniknout. Nyní, když vím, že něco takového dokážu, chci se do něčeho podobného pustit během několika let znovu. Vím o sedmi dalších podobných podivínech a vynálezcích na této planetě, kteří dělají v tomto směru zajímavé věci. Chci je všechny oslovit a udělat společně něco úžasného. Ale to plánuju tak na rok 2022 nebo 2023.

Během Vaší kariéry jste zasáhl i do vývoje kytar. Navrhl jste si pro své experimenty jak dvanáctistrunnou, tak i dvaačtyřicetistrunnou kytaru. Stejně tak jste odjakživa experimentoval se zvukem kytary ať už přes Synclavier, nebo i později s MIDI. Plánujete kytaru třeba s ještě více strunami? Nebo máte momentálně nějaké nápady, jak využít svých zkušeností s kytarovým zvukem?

Kytara je pro mě v podstatě jen nástroj. Mám kytary rád, možná dneska víc, než jsem je kdy v životě rád měl, ale stále je vidím stejně, jako se tesař dívá na svůj šroubovák ve svém kufříku s nářadím. Jsou tu proto, aby se ta práce dala vytvořit, je mnoho typů, což umožní dělat různé věci a podobně. Velmi dobrý tesař vám nepomůže postavit opravdu dobrý dům, když nevíte, jak se dům staví. Tohle je vlastně to samé. S dobrými nástroji umí šikovný řemeslník vyčarovat téměř cokoli.

Někdy ale potřebuju něco specifického, takže oslovím dané obchody. Je mi vcelku jedno, jaká ta kytara bude, takže nějaká opravdu netradiční skončí stěží v „kytarové rodině" až do konce.

Co ale opravdu hýbe kulturou a hudbou celkově, je technologie. Všichni se neustále něčemu přizpůsobujeme a adaptujeme se na něco, ale v jádru všichni milujeme své rodiny, máme vlastní touhy a chceme vyprávět příběhy. Chceme za sebou zanechat nějakou stopu. V jádru jsme stále stejní lidé, jako jsme vždycky byli. Ale najednou s nějakým nářadím. Musíme porozumět tomu, že hodnoty pro to být tady na Zemi, znamenají to samé. Pěkná melodie bude v hudbě vždy pěkná a nezáleží na tom, jestli ji zahrajete na starověký nástroj nebo na moderní multi-gigaflopové počítačové zařízení. A opačně to samozřejmě funguje také. Špatná melodie nikdy nebude znít dobře.

Jak často cvičíte na kytaru? Máte nějaké své rituály, bez kterých se při zkoušení neobejdete?

Nejvíce jsem se svým nástrojem spojený v době, když jsem na turné. Během něj hraju nejvíce. Přesně těch několik měsíců, co jsem na cestě, hraju tři hodiny každý večer a pak obvykle ještě dvě hodiny cvičím. Právě turné beru jako velkou příležitost k rozvoji nápadů a hledání nových, které mohu na nástroji vyzkoušet.

Mám kytaru rád a myslím, že jsem se během let trochu zlepšil. Prvně jsem začal hrát a nahrávat s Gary Burtonem, to mi bylo osmnáct nebo devatenáct a hrál jsem jen několik málo let. Nyní hraju už hezkou řádku let a přivádí mě to k různým detailům, které chci vyjádřit, a jsou pro mě nové. Každá doba přináší nové věci, a když mám možnost vylepšení nástroje a mám přístup k jeho ozvláštnění, což mě hodně zajímá, je to zase zcela jiná cesta k improvizaci a mohu skládat zase trochu odlišně. Všechno spolu souvisí a spolupracuje. Jeden z důvodů, proč tak miluju cestování během turné, je hluboké spojení s každodenní několikahodinovou hrou před publikem, což je pocit, který se vymyká všem ostatním. Je to potěšení.

V roce 2001 jste spolupracoval s polskou zpěvačkou Annou Marií Jopek. Jak vzpomínáte na tuto spolupráci a jste s Annou Marií ještě v kontaktu?

Tenkrát se Anna Maria vydala se svým manželem do Norska na festival, aby mě tam zastihla, a navrhla mi, abych s ní a dalšími polskými muzikanty spolupracoval na jednom albu. Měl jsem štěstí, že jsem neměl od počátku osmdesátých let problém pravidelně cestovat právě do Polska a vždycky jsem měl velmi vřelý vztah k této zemi. A tak se tento návrh stal perfektní příležitostí, jak jsem to této zemi mohl oplatit. Anna Maria je fantastická zpěvačka a do hloubky porozuměla tomu, o co se po mnoho let v hudbě snažím. Ona a Marcin, což je její manžel, který byl producentem desky, všechno připravili tak, že byl výsledek jedinečný. Tahle nahrávka se stala v jistém směru skoro kultem a mnoho lidí ji dosud jmenuje jako jednu z jejich nejoblíbenějších.

V roce 2003 jste vystupoval s jiným velikánem v jazzovém odvětví – s Esbjörn Svensson Trio ve spojení se Schleswig Chamber Orchestra. Esbjörn Svensson bohužel tragicky utonul při potápění o pět let později... Jak na něj vzpomínáte?

No, celé hraní s Esbjörn Svensson Trio bylo pro mě něčím mimořádným. Oni patřili mezi mé nejoblíbenější kapely a já jsem velice šťastný, že jsem dostal šanci Esbjörna a ostatní poznat. Ale s tím mě zároveň vždycky ochromí smutek... Jsem si jistý, že bychom společně vytvořili naprosto skvělé dílo. Esbjörn mi opravdu moc chybí, jako muzikant, ale stejně jako Jaco, také jako přítel.

V pouhých 18 letech jste se stal učitelem na univerzitě v Miami a o rok později jste působil i na Berklee. Jak porovnáte své pedagogické počátky se současností?

Máte pravdu. Uplynula už opravdu hodně dlouhá doba, co jsem působil jako „učitel". Většinu času v životě jsem strávil hraním, vystupováním, nahráváním alb... Jak jste říkal, bylo to v roce 1973, to jsem měl osmnáct let a rok jsem učil na University of Miami. A další rok, to bylo mezi lety 1974 až 1975, jsem učil na Berklee. Během těchto let jsem hrál také s Gary Burtonem.

Obě tyto práce jsem dostal, hádám, proto, že jsem měl částečné zkušenosti jako profesionál. Nejvíc jsem se soustředil na to, aby se studenti dostali na profesionální úroveň hry a byli schopni improvizovat, čehož jsem chtěl dosáhnout vždycky sám. Měl jsem zkušenosti s tím, jaké to je hrát v kapele a být obklopený mnoha vynikajícími hudebníky a snažil jsem se s nimi diskutovat o tom, co do své hudby přinesli nového, a čemu já porozuměl.

Když jsem měl příležitost učit, a je jedno jestli to bylo dřív, nebo je to nyní, vždycky jsem díky tomu hodně získal. Myslím, že mnoho lidí, co hudbu učí, to cítí stejně. Užívám si to a přál bych si, abych měl více času a mohl se tomu věnovat.

A co byste tedy poradil začínajícím kytaristům do začátku?

Pro mě je nejvíc podstatné být stále mezi hudebníky, kteří jsou lepší než vy. Čím lepší jsou, tím lépe. Čím častěji vám dovolí být s nimi, tím také lépe. Právě tak se nejlépe učíte. Také je dobré využít každou příležitost někde si zahrát a brát to jako nejdůležitější okamžik v životě.

Spoustu času jste strávil na turné ať už s vlastní kapelou, či jako host. Na Vašich webových stránkách se dokonce píše o 120–240 koncertech ročně, do toho učíte... Co děláte, když zrovna nehrajete? Umíte vůbec relaxovat?

Já relaxuju vlastně pořád. Možná jsou pro mě právě koncerty tou největší relaxací.

Jaké jsou Vaše další hudební plány či ambice kromě stávajícího turné?

Ano, ano, pracuju nyní na dvou odlišných nahrávkách. Doufám, že vyjdou někdy během příštího roku.

A ještě jedna otázka na závěr: Co byste vzkázal našim čtenářům?

Velmi se na ně těším! Je to už několik let, co jsem zde byl naposledy, a jsem velice rád, že jsem mohl využít pozvání a zahrát zde znovu. Moc se na koncert těším!