Kdy jste se, Neale, rozhodl, že z vás bude profesionální muzikant?
Nepamatuju si okamžik, kdy jsem s muzikou začal, protože jsem se narodil do hudební rodiny. Můj otec Raful Neal vždycky zkoušel s muzikanty doma.
Sám hrajete od 13 let... Co vlastně pro vás znamená slovo dětství?
Dětství jsem trávil vždycky o víkendech s tátou, se kterým jsem hrál. Nikdy jsem nehrál fotbal, baseball nebo basketbal jako mí vrstevníci, ale vždycky jsem měl pocit, že hudba je mnohem větší zábava než se věnovat těmto sportovním hrám.
Váš otec Raful Neal byl známý bluesový muzikant. Jak vás jeho hudební výchova ovlivnila?
Naučil mě, že se mám chovat k lidem tak, jak chci, aby se chovali ke mně. Naučil mě, že každý je Někdo. Naučil jsem se od něho respektovat ostatní. Naučil mě pomáhat lidem. A takhle bych mohl pokračovat, je takových věcí, co mě naučil, a díky nim jsem se stal mužem, kterým dneska jsem.
Když budu mluvit o blues a muzice, díky němu jsem se dostal k těm nejlepším hudebníkům, jako jsou Muddy Waters, Jimmy Read, Little Walter, Howlin' Wolf. On byl tím, kdo domů nosil jejich desky a hrál jejich skladby, a to bylo pro mě mnohem lepší, než kdyby mi přinesl jakoukoli hračku. Mohl jsem jít do svého pokoje a hrát spolu s nahrávkami a učit se tak ty skladby sám. Myslím, že to pro mě bylo, jako kdybych dostal tu nejlepší hračku. (smích)
Jak jste sám již řekl, jste z hudební rodiny. Máte několik sourozenců, kteří se hudbě také věnují profesionálně...
Jsem nejstarší z deseti sourozenců a všichni se hudbě věnovali. Během uplynulých 12 let mi zemřeli můj táta a tři sourozenci. V mé kapele nyní hrají dva mí mladší bratři, se kterými jezdím na turné. A čas od času nabízíme takový balíček „The Neal Family", všichni se sejdeme a hrajeme společně včetně našich dětí. Více se o naší rodině dočtete na stránkách kennyneal.net, je tam ke zhlédnutí i hudební video Bloodline.
Neale, ve vaší kapele kromě vašich bratrů působí i váš synovec. Je to pro vás složité říkat příbuzným, co mají hrát, kdy a jak? Jak spolu třeba na turné vycházíte?
Ne, není to vůbec složité. Vědí, kdo kapele velí, když to tak řeknu, ale zároveň je nechávám dělat to, co chtějí, což je i pro ně jednodušší.
Hrajete také doma, když se sejdete?
Ano. Máme klub, který se jmenuje Neal's Juke Joint a zde pravidelně vystupujeme, místní se tam často zastaví a připojí se k nám. Vždycky se tam skvěle bavíme. Jestli někdy navštívíte Baton Rouge v Louisianě, určitě si předem naplánujte zastávku i tady.
Jaký je váš názor na současnou bluesovou scénu, Neale?
Vidím to tak, že blues tu je a přijdou léta, kdy o něm bude slyšet ještě více. Mnoho různých kultur dneska hraje blues. Dříve to byl žánr z dalekého jihu Spojených států, prostě odtamtud blues původně pochází, ale nyní se rozšířilo opravdu po celém světě. Je to ale hezké, že se to stalo.
Kdo je pro vás kytaristou „číslo 1"?
Albert Collins, protože je to hudební samouk. A když ho slyšíte hrát, má jedinečný rukopis, poznáte jeho kytaru ihned a nikdo jiný to nedokáže zahrát stejně.
Neale, můžete našim čtenářům představit vaše zatím poslední album Bloodline?
Tentokrát jsem se soustředil na různé vlivy v blues. Hodně textů na albu vychází z reality, řekněme život jako takový, jaký známe všichni. Vždycky píšu o každodennosti, o životě, jakým si prochází každý.
