Název v pořadí tedy druhého alba tria Shaie Maestra The Road to Ithaca se odvíjí od poémy řeckého spisovatele Constantina Cafavyho a již podle názvu se dá poznat, že je věnována Odysseově cestě na rodný ostrov Ithaca. Jak říká sám Shai Maestro, tímto příběhem, inspirovaným Homérovou Odysseou, se mu otec snažil během prvního turné Shai Maestro Tria sdělit, že život je dlouhá cesta plná hledání, a tím je tak podobná té Odysseově.

Čtěte také: Shai Maestro Trio rozvířilo závěrečnou atmosféru JazzFestu

Když se oprostíme od tohoto poetického námětu, můžeme se začít věnovat desce jako takové. Na novém albu můžeme poznat již citelný rozdíl v hudebním vývoji Shaie Maestra oproti dobám, kdy hrál v kapele Avishaie Cohena. Izraelský klavírista sází ve svých skladbách na mladickou dravost a údernost ve spojení s virtuozitou a zkušenostmi, které nasbíral za léta spolupráce s Cohenem.

Nicméně z Cohenova stínu již Shai Maestro úspěšně vystoupil a právě i touto deskou to potvrzuje. Na ní přináší jedenáct písní, ve kterých odvážně kombinuje jazz a vážnou hudbu. Obojí má samozřejmě exotický nádech blízkovýchodních zemí a svěží rytmiku, která je již takřka povinností moderních jazzových skupin. Tuto roli s přehledem drží basista Jorge Roeder a bubeník Ziv Ravitz.

Jejich nápadité doprovody a překvapivé rytmické zvraty ve skladbách umožňují Maestrovi utvářet kompoziční obrazce, ve kterých buď melancholicky láteří a pomalým tempem hraje na city posluchače, aby se následně přesunul do divočejších poloh. V těch překvapivě přehazuje často roli rytmiky na sebe, a dává tak prostor svým kolegům předvést, co v nich je. Maestrova technika nenechává nikoho na pochybách, že tento mladý klavírista má velký talent a celou kariéru před sebou.

Tajuplné skladby jako například Paradox sází na gradující dramatičnost, se kterou se naučil více než dobře pracovat. Na celém triu je krásně patrné, že pracuje jako kompaktní celek, kde každý hráč má svoji roli a nikdo není víc než ten druhý. Je proto příjemné poslouchat takovéto hudebníky, kteří spolu nesoupeří v kapele, ale jdou za společným cílem.

Když člověk opomine občas lehce až pateticky vyznívající témata desky, možná si vzpomene na ázerbajdžánskou klavíristku Azizu Mustafu Zadeh, která podobným způsobem kdysi, při svých začátcích, zaujala celý jazzový svět. Toto srovnání samozřejmě není moc přesné, neboť Shai Maestro je citelně evropštěji založený, nicméně právě jeho nápady, kombinující jazzový klavír, vážnou hudbu a exotické blízkovýchodní vlivy, vybízí k tomuto zavzpomínání.

Shai Maestro okouzlujícím způsobem umí experimentovat s emocemi, které svými tématy vyvolává. Je to jeho silná stránka a je si jí vědom. Čeho se mu tak nedostává po stránce skladatelské, důvtipně vynahrazuje rytmicky silnými sólovými divočárnami nebo exoticky znějícími vyhrávkami svými či svých spoluhráčů.

S druhou jeho deskou se také nabízí první možné srovnání. Zatímco na první desce tria se vezl ještě tak trochu na cohenovské vlně, zde, na Ithace, je již patrný posun právě spíše k vážné hudbě. Přesto je zde zřejmá, a pochopitelně logická, návaznost. Shai Maestro se stále hledá, pátrá po své cestě stejně jako již zmíněný Odysseus, když se vracel domů. Oproti němu má ovšem Shai Maestro výhodu, že svůj osud má ve svých rukou na rozdíl od legendárního řeckého hrdiny, kterého při cestě za ženou Penelopé a synkem Télemachem trápily časté rozmary olympských bohů.