Slavní herci občas zabřednou i do hudebních vod a během své televizní či filmové kariéry natočí vlastní desku. Obecně tyto počiny většinou nepatří mezi přelomová alba, najde se ale i několik světlých výjimek. Hugh Laurie, známý spíše jako seriálový sarkastický doktor House, přišel minulý rok s albem Let Them Talk, na kterém ukázal, že je nejen herec a spisovatel, ale také slušný pianista a zpěvák.

Na zmíněné desce posluchače Laurie provede mnoha zákoutími skrze různě staré tradiční skladby. Hned na první nahrávce St. James Infirmary nastíní atmosféru jazzového baru s úpravou tradiční britské skladby z osmnáctého století, která už zaznamenala mnoho úprav v anglofonních zemích. Text vypráví muž, který právě navštívil svou dívku v londýnské nemocnici (pravděpodobně v léčebně malomocenství) a našel ji zde již mrtvou.

V Six Cold Feet, která je lehce laděná do neworleanského stylu, se pozornost upírá na Laurieho plný hlas. Do rozezněné akustické kytary se Laurie přidává s doprovodnými rozloženými akordy piana a teskně prozpěvuje. Z podobného soudku je i následující Buddy Bolden´s Blues, kde Laurie znovu zkušeně pracuje se svým hlasem.

Poté se přesuneme ještě více na jih ve verzi starého černošského spirituálu Battle of Jericho. K mírnému rozjezdu pomocí opakujícího se rytmu bubnů se pozvolna přidá tichý Laurieho zpěv. Stále se v kruhu opakující zpívaná věta je doplněna o doprovodný hlas zpěvačky, ve stejném rytmu skladba postupně graduje a ke slovu se dostávají i hlavní linku podkreslující housle.

Biblická velryba vyplivla akustický zvuk

Společně s neworleanským zpěvákem Dr. Johnem pokračuje deska s pomalou After You Gone. Zde Laurie obstaral výrazný klavírní part. Poté následuje trojice nejlepších aranží skladeb na albu. Zlatou jedničkou je minstrelská (černošská kabaretní) píseň Swanee River, ve které si nejprve do ticha Laurie zazpívá a pak v celé skladbě ukáže svůj klavírní talent stejně jako naprostou sehranost kapely.

Píseň s biblickým námětem The Whale That Swallowed Jonah je stále jednou z nejvíce hraných bluesových standardů. Laurieho akustické pojetí je příjemnou změnou a oživením desky a hudebník zde ukáže, že umí ovládat i kytaru. Poklidná verze, která vynechává první sloku a kde se Laurie ihned chopí refrénu, zahrnuje práci se slidem, bere v potaz každý tón kytary i prostor pro basovou linku.

Na třetí skladbě výrazného středu desky zazní ženský vokál Irmy Thomas. Píseň o lidovém hrdinovi Johnu Henrym, který dle legendy stavěl železniční tratě a tunely, se objevuje v countryových a bluesových skladbách a nese se na příjemném základu střídajícího se klavíru a sóla kytary, do kterého pasují oba hlasy hudebníků.

Klasika od bluesového Roberta Johnsona by neměla chybět v repertoáru žádného bluesového muzikanta. Laurie se do třicátých let vrátil s písní They´re Red Hot, ve které zvýraznil rytmus a v minutové skladbě ukázal, že dokáže zazpívat známou věc tak, jako by utvářel úplně novou skladbu. Album původně končilo stejnojmennou skladbou s celou deskou – klavírní Let Them Talk. Speciální edice byla však obohacena o další čtyři skladby.

Nově přidaná Hallelujah I Love You So se zařadila mezi kvalitně zvládnuté verze, i když králem této skladby zůstává Ray Charles. Lehce folkově laděná Crazy Arms žánrově posunuje album zase o kousek dále, avšak není charakteristická pro celkový dojem. Ve Waiting for a Train Laurie nejvýrazněji pokračuje v již započaté cestě, vlivy folku jsou patrné i zde a saxofonové a kytarové sólo méně zapamatovatelnou skladbu zpestřují.

Hugh Laurie tímto albem dokázal, že je všestranným umělcem a svým hlasem i hrou na nástroje mnohé překvapil. Vybrané tradiční skladby pojal vlastním odlišným způsobem, který ho vyčleňuje jasně rozpoznatelným zvukem od ostatních. V Laurieho padesáti letech rozhodně nebylo pozdě začít natáčet debut, a i když se zatím ještě trochu na pódiu skrývá a učí, očividně má ve vybraném žánru ještě co sdělit. Jak sám albem říká: Nechte je mluvit… stačí dodat, nechte ho zpívat.