Čtyřicetiletý kytarista Kenny Wayne Shepherd již na hudební scéně působí dvacet let a má na svém kontě osm studiových nahrávek. Po třech letech od posledního alba Goin' Home přichází s novým. Představitel mladší generace kytaristů, kteří svou inspiraci čerpají z blues, navazuje na svá předešlá alba. „Skladby na tohle album jsem začal psát asi před dvěma roky. Soustředil jsem se na skvělé příběhy, které chci sdělit," říká Kenny k novému albu.

Lay It On Down má mnoho poloh, začíná rockově znějící Baby Got Gone, nadupanější zvuk, více Kennyho zpěvu a pohodová nálada. V podobném duchu se nesou i další dvě skladby. Jsou stravitelné a zapamatovatelné hned na první poslech. Kenny udává jasné hranice, které rozdělují prostor pro zpěv (jak pro něho samotného, tak i pro jeho zpěváka Noaha Hunta) a kytarové party. Střídání využívá takřka ve všech postupech, písním tento přístup sedí stejně jako ozvláštnění v podobě dvojhlasu v refrénech Noaha a Kennyho. Dříve se Kenny zdráhal pěvecky přispět, ale tato poloha mu vedle kytary dává větší prostor pro sebevyjádření a s Noahovým rockovým, zvučnějším a výrazným hlasem k zapamatování se krásně doplňují s Kennyho jemnějším a citlivějším. Kenny si je ve zpěvu jistější a je taktéž zdatnější oproti pěveckým začátkům.

Titulní skladba – stejnojmenná s celým albem Lay It On Down – je na albu v konkurenci ostatních asi nejméně výrazná pohodová poklidná ukolébavka čerpající lehce z country. Na albu se objevuje hned dvakrát – i jako poslední v akustické verzi. Nicméně rozdíl není zrovna moc slyšitelný, jelikož původní verze je skoro akustická také, kromě zvučnější kytary, ale vícehlas i hlasové polohy jsou velmi podobné.

Čtveřice skladeb Hard Lesson Learned, Down for Love, How Long Can I Go a Louisiana Rain nemá skoro nic společného. Každá je úplně jinak skladatelsky pojatá, první spíše soulová i lehce countryová, druhá využívá převážně blues, třetí rokenrolovou agresivnost a náladu a poslední jmenovaná minimalistickou podobu balady. Nicméně přesně tyto skladby svědčí o rozmanitosti Kennyho tvorby a prokazatelně o skladatelském umu. Nejvýraznější skladby potěší svou přímočarostí, ale i propracovaným kytarovým partem. Tím, že Kenny ví, co mu jde nejlépe a drží se svého řemesla od dob Blue On Black, vychází mu to i po dvaceti letech. Nebojí se přitvrdit, zjemnit, a hlavně neznít stejně. To jeho novému albu jenom přidává body.

Neubráním se ale srovnání. Kenny Wayne je skvělý kytarista stejně jako Joe Bonamassa nebo Jonny Lang. V tomto umění stojí všichni tři věkově si velmi blízcí kytaristé bluesrocku na podobné úrovni. Skladatelsky jsou tito tři hudebníci poněkud rozdílnější. Bonamassa je nejvěrnější bluesové tradici, Kenny Wayne a Jonny jsou si v mnoha ohledech podobnější (a to nejen tím, že oba stihli do čtyřiceti let vychovávat pět dětí). Sázejí na líbivější stránku skladeb, využívají i jiné žánry k ozvláštnění a řekněme, že nejsou tolik složití. Nevydávají ani tak často nová alba, což je poznávacím znakem právě u Bonamassy. Nicméně Jonny se oproti Kennymu vzdaluje blues i rocku zcela k mainstreamu a kytaru například na posledním albu Signs zcela upozaďuje. V tomto směru je Kenny nápaditější a slyšitelně lepší skladatel, jeho styl je svěží, technický a přirozený. V tomto zápasu vítězí Kenny i Joe, každý po své ose.

Album Lay It On Down zní promyšleně a nenajdeme zde dvě skladby, které by si byly jen maličko podobné. Žádná z nich ale nezapadá v průměrnosti, i když pár kousků se na albu tyčí mezi ostatními, ale ani jedna není vysloveným odklonem a všechny sedí do konceptu. Deska sází na méně skladeb, ale kvalitních a pestrých. Rozhodně nezapadne mezi ostatním Kennyho materiálem a živě, myslím, vyzní ještě výrazněji než na desce. Bravo Kenny!