Šumperk totiž není jen kulturní centrum regionu. Na rok přesně se také už tři čtvrtě století těší z existence jedné z největších řeckých menšin u nás. A Řekové mají k blues blíž, než byste možná tušili. Jejich scéna rozhodně není jen na dovolenkách objevené rembetiko, ale hlavně neuvěřitelně objemný katalog rockových kapel, který se drastickou měrou opírá právě o z blues se vyvinuvší stoner rock. Zažít na Blues Alive nějakého zástupce hudebního fenoménu, který se doslova přes noc zrodil v reakci na tamější ekonomickou krizi, by bylo vskutku pozoruhodné lokální memento. Ostatně když mohl v Šumperku trénovat řecký hokejový nároďák, mohl by do místních hudebních vod zabruslit i někdo s kytarou na zádech. Prozatím se spokojím s tím, že řeckou bluesovou stopu vidím v kulturáku na nejedné bundě. Je to známka toho, že festival nefunguje setrvačně jako nablýskaná výstavka stylových puristů, naopak láká publikum oceňující bluesovou rozmanitost, která je pro uši žánru neznalých mnohdy neslyšitelná.
Někomu chránila teplotu kapelní mikina, mnozí se ve foyer mohli spolehnout na zahřívací kolo pražských Cold Licks. Že je frontman, výtvarník Jonáš Ledecký, synem jednoho z nejznámějších muzikantů u nás, mi pro jeho sympatický ostych nejdřív vůbec nedocvaklo, stejně jako to, že bych si jeho ostříleného parťáka, basistu Honzu Heřmana, měla pamatovat z pro mě domácích Doctor Victor. Zatímco Jonáš potřebuje pár koncertních ostruh ještě nabrat, na klucích z rytmiky byla hráčská jistota hnedle patrná. Zejména v okamžiku, kdy o pár minut z prvního setu připravila Cold Licks prasklá struna. Vzpomínku na karambol tu neoživuji ze zlomyslnosti, ba naopak, bylo parádní vidět, s jakou snadností Jonáš písničku za podpory brvou nehnuvších parťáků dozpíval. Komu se podobná trampota s jedinou kytarou na pódiu stala (mně, na rozdíl od Jonáše, pro špatnou hygienu nástroje mockrát), ten ví, jaká pruda výměna želízka při rozjeté show je.
Ono vlastně ani neruplo poprvé, za celý festival se škubnutí ozvalo rovnou třikrát. Jenže Krissy Matthews při něm ve čtvrtek dohrával poslední song a další nehoda se zase stala nad nedělním ránem před unavenýma očima nižších desítek vytrvalců. Na každý pád se těším, jak na štědrém prostoru hlavního sálu Cold Licks se svým příjemně poslouchatelným blues-rockem v budoucnu naloží, protože výkon, který v něm vzápětí předvedli karlovarští soutěžní předchůdci Steven's, napsal jednu z nejvýraznějších kapitol festivalové historie.
Nad formací kapelníka Štěpána Kordíka mi od prvního aperitivního zjevení visela spousta otazníků. Nadání se ze všech muzikantů, a obzvlášť ze všestranného Kordíka, dalo odlupovat po plátech, hudba měla nápad, přesto mi začátky Steven's protahovaly koutek do ironického úšklebku. Že je to takové ještě dětské, možná stále trochu moc české… Dilema odvál čas, po pár měsících se však připomnělo v podobě facebookového storiečka, které Steven's zachytilo při společném hraní s The Atavists. Adam Krofian tam na pár řádcích svým pověstně uštěpačným humorem na chlup vystihl moje tápání, zdali máme co dočinění s rodící se hvězdou, nebo jen s dokonale provedenými bluesrockovými etudami.
Sobotní finále ale úsudek škrtící “kordický” uzel nemohlo přetnout rázněji. Mám trochu podezření, že byli Steven's v noci na křižovatce. Jak jinak si vysvětlit, že jsme najednou na místo školního projektu měli tu čest s ročníkově nejobjemnějším tělesem světové úrovně, které národní zataženost pravidelně lámající vazy ostatním jinak nepopiratelně nadějným talentům nechalo na míle za sebou. Legenda o čertem splněném přání se samozřejmě nekoná, to jsem se jen kardinálně sekla v odhadu a Steven's prostě dozráli, expandovali s excelentními žestěmi do brassových krajin a promysleli sebemenší detail svého konceptu.
V devítičlenné sestavě zaznělo z festivalem respektovaných žánrů de facto cokoliv, v perfektních aranžích jsme vyslechli country i blues, do něhož do strun hrábla a svůj rejstřík poodhalila i vokalistka Kristýna Gubišová. A nad vším bdící, důmyslně řídící, s neskutečnou lehkostí čnící Kordík, mladší než Blues Alive sám. S tímhle pozitivním šokem jsme se každý vyrovnával po svém. Někdo lakonickým “valej to jako prase”, muzikanti nad námi kromě gradujícícho výkonu také rozzářenými úsměvy. Pro takovéhle zážitky si do Šumperka jezdím. Pro ty, které nečekáte, které vás donutí přiznat si vlastní chybu, pro které vám třeba ukápne i slza dojetí. Lázeňské město už Česku darovalo nynějšího rapového hegemona, je ale dost dobře možné, že vřídlo akorát vyvrhlo dalšího, tentokrát mladého bluesového krále. A šumperský koncert byl Kordíkovou oficiální korunovací.
Když jsem se dál rozmýšlela, zdali v základním táboře setrvám, nebo se nechám vcucnout trychtýřem Jam Stage na ponurý recitál Honzy Fice, zůstala jsem věrna dosavadním pozicím. Těm byl kdysi oddaný i plukovník Delgrès, který v boji proti návratu otroctví raději zvolil hrdinskou smrt a jehož jméno, tentokrát už bez accent grave, pyšně vyneslo následující francouzské trio. Delgres ovíjeli kreolsky zpívané, na témata přetěžké texty
rozhodným rytmem se stroze údernou kázní. Svíjet se pod rázným práskáním jako zelektrizovaná dešťovka bylo nepatřičné, tady se defilovalo zostra, před nastoupeným útvarem. Tohle už dávno nebylo jen žánrové, tohle byla současná podoba ideové show, která by s přehledem obstála na kdejakém větším festivalu.
Status kombatantů ale Delgres důmyslně jemnili typicky galskými figurami, které v tamějším hudebním kánonu slýcháme už od šedesátek. I proto si zřejmě v některých skladbách pomáhali podkresy, které by jinak, i díky neortodoxní přítomnosti kadenci zvyšujícího suzafonu, vůbec nepotřebovali. Bojová jednotka splnila misi na výbornou, a tak se na barikádách zbudovaných z Fender a Vox bedýnek padalo jen nadšením.
Drobná změna v programu, přehozené pořadí účinkujících, mě donutilo překonat spojovací koridor úprkem. Mám ráda hill country blues, a tak pro mě byla dvojice Memphissippi Sounds v programu vytučněnou položkou. Pokud ostatně zazní jméno Kimbrough, bude vám hned jasné, že jsem klopýtala na recepci u patricijského dvora. Juniorův vnuk Cameron navštěvuje se svým kamarádem, harmonikářem Damionem „Yella P“ Pearsonem, poprvé v životě Evropu, jeho sociální sítě barvitými výletními momentkami jen přetékají.
Myslet si ale, že Kimbrough junior sjíždí společně s parťákem svět s obehraným rodinným flašinetem, by bylo navýsost krátkozraké. Pokud jejich zbrusu nové album tradici ještě přitakává, pak šumperské vystoupení už bylo mnohem dál, ve svojském, originálně moderním světě, který přesnému pojmenování uniká. Rtuťovitý Yella P měl navíc, neznámému jménu navzdory, víc prostoru, Cameron totiž drahný čas strávil s občasným vokálem za bicími. Čekala jsem něco jiného, přesto jsem nemohla odcházet spokojenější. Memphissippi Sounds zkrátka byli dalším z pozitivních zvratů ročníku.
Od nováčků k absolutní klasice - bylo s podivem, že pod tíhou všech ocenění nepřepadává Tommy Castro dopředu. Odnést si z loňských Blues Music Awards desku, kapelu a entertainera roku je obrovský závazek, kterému Castro s The Painkillers bez pardonu dostáli. Přiznám se, že tenhle druh zábavy pro mě klasicky slouží k oddechu na rozlehlém balkoně, nyní jsem ale pro nakažlivou Castrovu energii na ochozu stála v pozoru.
To později vystupující Shaggy Dogs to měli na začátku složitější. Pořadatelé na stejný čas nachystali ten nejvyšší možný kalibr - (byť dobročinnou) tombolu. Představa výhry samozřejmě zafungovala, z šumperského kulturáku se tak rázem stal ten vrchlabský a už druzí Francouzi večera začínali hrát pro poloprázdný parket. Exodus naštěstí neměl dlouhého trvání a Jam Stage byla po pár chvílích zase narvaná. Jestli byli Delgres z kasáren, tak tohle byl pro změnu čistokrevný šantán. Tedy to nejlepší z něj.
Shaggy Dogs před sebou valili jump blues s fantastickou silou, seniorskému věku natruc, a tak jsme všichni ruměncem z nadšení brzy ladili s červeným kapelním stejnokrojem. Ona rudá barva zdobila i hlavní star festivalu a nejnovější, prakticky celosvětově se šířící senzaci – louisianského zpěváka Roberta Finleyho. Auerbachova absolutní labelová jednička, jejíž dokořán se smějící tvář zdobí poslední kompilaci Danova vydavatelství Easy Eye Sound, dorazila na vrcholu slávy, s pár týdny starým albem Black Bayou za pasem.
Finley pro zeleným zákalem způsobenou slepotu musel opustit tesařinu, což v pokročilém věku paradoxně nakoplo jeho do té doby skomírající hudební kariéru. Že ho šéf v éteru skloňuje jako nejlepší žijící soulový hlas, není jen šikovná marketingová zkratka, to je po víkendu podložený, ničím neoddiskutovatelný fakt. Americký maestro mi opět přichystal další, v pořadí už mnohé zdejší překvapení. Počítat s pouhou představou rozdováděného laškování byl ode mě lichý kalkul, Finley byl především upřímný, vřelý, rány na solar z hlasu jako zvon ostatním hojil neskrývaným dojetím.
Pohnutý byl ostatně i jeho hlasový a asistující doprovod, Finleyho dcera Christy Johnson. Tyhle fintami profíků nepoznamenané hlasivky nás zkraje příštího roku mají obdarovat sólovým debutem, za který se díky sobotnímu prožitku s jejich ohromně charismatickou pomocí můžeme jen pokorně modlit. Rodinná konstelace jištěná zezadu trojúhelníkem decentně sekundujících třicátníků byla půvabná, strhující, a zcela zaslouženě ústřední.
Sotva uplynulý ročník vnímám jako jeden z nejsilnějších, které jsem za dekádu strávenou v Šumperku zažila. A přitom tu nebylo nic bombasticky monstrózního, k nezapomenutelnosti stačila jen pospolu držící skupina nežeroucích se muzikantů a celého realizačního týmu, jejich neúnavně poctivá, mravenčí dokonalost atakující spolupráce, která byla cítit od prvního otevření dveří až po poslední lick nad ránem končícího jamu. Půlnočním marmeládám věnuji poslední řádky vyprávění, na nichž chci poklonu hlubokou jako Macocha vyseknout především vedoucímu jednotlivých směn, Jimmymu Carpenterovi. Byl to totiž jeho neutuchající entuziasmus, kterým v poslední době chaotickým, častými dohady zkaleným improvizacím vrátil jejich původní radostné vyznění. O to spíš, že přátelskou atmosféru dokázal s kolegy udržet po celé tři dny, s dvanáctkami odmakanými nejen na hmatníku.
Holt když máte rádi blues, stanete se nadšeným patronem jeho odkazu i s vypětím všech vnitřních sil. Nashle na stráži, kamarádi, napřesrok!
