Několik minut po dvacáté hodině se sešel komorní hlouček lidí do sálu v břevnovském Kaštanu. Jako předskokan samotného projektu dua vystoupil kytarista a zpěvák říkající si HC Tramp. Hudebníkův repertoár byl složený z jeho vlastních písniček, které kladly důraz především na text. Zpočátku došlo například na filosofickou úvahu nad placebem. Po celou dobu svého vystoupení se zpěvák doprovázel na kytaru, na níž mu hned zpočátku praskla jedna struna. Texty se nesly na akordovém podkladu znějícím přes malé kombo na pódiu, stejně tak se HC Tramp soustředil na nejrůznější obměny kytarového rytmu.

Čtěte také: Unifiction nenudili. Předvedli vtipné texty, operu i bitku se zelím

Jak sám prozradil při představování další písně, jedinou skladbu, která nebyla jeho autorským počinem, napsal jeho kamarád Škrobák. A tak se v dalším textu zaobíral rozpálenou betonovou džunglí či tančením na morčatech. Poslední kousek vystihl Trampovu hudbu, protože v něm několikrát zopakoval: Svobodu básním!

Následovala několikaminutová občerstvovací pauza, po níž přesně v jednadvacet hodin nastoupili dva hudebníci oblečení v černých kalhotech, bílých košilích a s bosýma nohama. Duo Lévi-Faix spustilo svůj nepřetržitý hodinový melodram. Jan Faix usedl za černé křídlo, ale kdo by čekal, že začne hrát na klaviaturu, mýlil by se. Brzy se ukázalo, že doprovodným klavírem nebude klávesový zvuk, ale strunný. I když se samozřejmě klavír řadí mezi strunné nástroje, není obvyklé, že se hraje na jeho struny v samém vnitřku křídla.

Z klavíru se tak linuly netradiční zvuky vytvářené pomocí míčků, obalu od alba či talířku. Bedřich Lévi Babinoška stál za mikrofonem a stojanem na noty, na kterém měl texty básní autora Zdeňka Lébla. Ihned se do doprovodného zvuku přidal Bedřichův hlas, který umělecky přednášel. V některých pasážích připomínal jeho přednes operu, poté dětský hlásek či hlas z pekla. Jeho hlas měnil nejen vzezření, ale také hlasitost, občas se odmlčel úplně a poté do mikrofonu hlasitě zapěl či zakřičel. K recitaci si Bedřich vzal také další nástroje. Nejprve pomocí smyčce a láhve piva zahrál na před ním stojící dřevěný daxofon. Chvilkami z nástroje vytvořil perkusní instrument doprovázející gradaci básní.

Zahrála si žehlička i malá lebka

Několikrát se přeci jen ozval klasický zvuk piana, i když větší převahu měly doprovodné efekty ze samých útrob křídla. Když Bedřich recitoval báseň s výkřiky, křikem či ďábelským hlasem, přidala se temně znějící klavírní melodie. Poté si Bedřich zahrál na vnitřek piana také. Žehličkou! Nakonec se zdálo, že do křídla vleze on sám, ale jednou nohou se stále opíral o zem.

Perkusním nástrojem mohou být i běžné lžíce. Dvě takové si Bedřich vzal a rytmicky bubnoval. Poté ale obě lžíce ohnul skoro do pravého úhlu a zahrál s nimi na další strunný nástroj – trumšajt. V textech například čmelák klátí bliznu nebo na zelenou louku padl stín – supermarketin. Jeden míček, který vylovil z piana, si přiložil k hlavě spolu s mikrofonem a rytmus tentokrát vyťukával do své hlavy.

Opravdu netradičním momentem se stala hra na další, dosud nejmenovaný instrument. Na dřevěný strunný nástroj silně připomínající housle zahrál Bedřich a prozradil, že se nazývá morťačky. Při bližším pohledu na nástroj je jeho název zcela pochopitelný. Nejenže má v sobě kosti, ale na jeho hlavici je posazená malá lebka.

Hodinovou skladbu sestavenou z básní duo pojalo velmi netradičním způsobem. Výkon by se dal přirovnat k hranému dramatu, a i tak by se představení ubíralo na autentičnosti. Hudebníci, pokud je vůbec můžeme nazvat pouze hudebníky, ve svém projektu propojili mnoho uměleckých žánrů včetně divadelního a literárního, které pojali po svém. Zkrátka se jednalo pro přihlížejícího o pozoruhodný, výjimečný večer. Nyní už si jen stačí počkat na desku, která se právě v Kaštanu ten večer nahrávala.