Festival Expats to Czech se letos konal podruhé. Minulý rok ve stejném termínu vystoupili na festivalu například britský kytarista a zpěvák Justin Lavash nebo skladatel a kytarista Tony Ackerman.

Kolem Písecké brány se před sedmou hodinou večerní srocovali posluchači, kteří mířili na Expats to Czech festival, s podtitulem Music Unites People. Nečekali však dlouho a přesně s odbitím devatenácté hodiny se na pódiu, které bylo vystavěno do kopce, objevil český kytarista a zpěvák Marcel Flemr, který festival zahájil. Kytarista vystoupil spolu s klávesistou Tomášem Homutou a přivítal publikum v příjemné atmosféře, kde přihlížející seděli u stolků a nevěřícně sledovali, že koncert začíná na minutu přesně.

Poté Marcel Flemr spustil první skladu, ve které ihned ukázal bravurní kytarový styl a úctyhodně zazpíval. Bluesové rytmy zněly s přesvědčivostí potřebného prožívání, stejně tak vyzněla Marcelova dobrá znalost angličtiny, ve které zpíval i mluvil. Při druhé skladbě se muzikanti vydali k tónům amerického města New Orleans. Naznačili atmosféru, Tomáš Homuta si vystřihl hravé klávesové sólo na nástroj značky Roland, což se během jejich vystoupení několikrát opakovalo.

Duo muzikantů se střídalo v sólech, ale i společné hraní hudbě velmi slušelo. Na jednu skladbu si Marcel přizval na pódium třetího hudebníka, harmonikáře Kevina Hawkinse, který dal skladbě mississippský ráz trochu jiného zvuku. Při skladbě Get Out Of My Life Woman, která by mohla nejlépe svým nasazením shrnout celé první vystoupení, příjemně vyzněla Marcelova kytara.

Když se první účinkující po čtyřiceti pěti minutách hraní s publikem rozloučil, následovala kratičká pauza. S úderem dvacáté hodiny na pódium nastoupil britský skladatel, zpěvák a kytarista Jamie Marshall, který zahrál sólově. Charismatický nástup zpěváka následoval i jeho nezaměnitelný projev na pódiu. Když rozezněl struny kytary svými autorskými skladbami, publikum se dostalo do úplně jiného světa, než který předcházel.

Jamie Marshall si vyhrával během jediné skladby s hlasitými pasážemi, které ihned střídaly jemné a procítěné, všechny byly nejčastěji založené na textech o milostných vztazích. Hned na začátku zahraná skladba Question Why podtrhla Jamieho kvalitní hlas. Na konci písně na chvilku přestal hrát a vyčkal na ticho, aby dokončil skladbu s posledním akordem.

Čtěte také: Rozhovor s kytaristou a zpěvákem Jonathanem Gaudetem

Velmi povedeným skladatelským kouskem byla skladba Hallelujah Day, při jejímž refrénu Jamie ukázal nejen rozsah svého hlasu, ale také jeho temně hluboké posazení. Příjemným proložením skladeb s velmi silnými refrény byla pomalá, melancholická Yes I Do, ve které si hudebník vyhrál se zvukem kytary, což se v prostoru impozantně rozléhalo.

Během Jamieho vystoupení došlo také na netradiční cover verze. Skladba People Get Ready, kterou s kytaristou Jeffem Beckem nazpíval původně Rod Steward a poté také Joss Stone, zazněla ve slušném akustickém podání. Následující cover prvního singlu Britney Spears - Baby One More Time - však nejednoho diváka překvapil. Třičtvrtěhodinový akustický koncert Jamieho Marshalla znovu vystřídala krátká přestávka.

Začít včas. To by mohlo být heslem festivalu Expats. Poslední vystupující, kanadský zpěvák a kytarista Jonathan Gaudet, se usadil před posluchači přesně v jednadvacet hodin. Na španělskou kytaru spustil sólově první autorskou skladbu v angličtině, The Monkey and Me, ve které ukázal naprosto odlišné pojetí hry na kytaru.

S třetí skladbou se na pódiu objevila i doprovodná kapela – The Jonathan Gaudet Hot Three. Zazněla skladba z Jonathanova alba Carnaval – Le Carnaval Des Gens Pas Propres, svižný francouzsky zpívaný šanson, ve kterém vyzněla basová linka Milana Trunečka a harmonika v podání Jaromíra Huly. Během Jonathanova koncertu se měnilo nejen hrající uskupení či nástroje, ale také jazyk.

Po francouzštině zazněla vesele vypadající skladba ve španělštině - La Muerte (smrt), při které si Jonathan zahrál i na malinké ukulele. Nevyprchávající inovace a nasazení neopadávalo ani s další písní. Hudebníkovi při další skladbě I Want You hostoval harmonikář Kevin Hawkins, a tak se před publikem objevili dva hráči na harmoniku v duelu. Jeden střídal druhého, chvilkami harmoniky společně konverzovaly, jindy vyčnívalo delší sólo. Jonathan nadále ukázal, že má blízko k bluesové hudbě, a to také kvůli výměně nástroje akustické kytary za steelovou a bluesový bottleneck. Vybral si původní skladbu a nyní již bluesový standard Muddyho Waterse Got My Mojo Workin´, který s kapelou podali s drivem a v případě zpěváka originálním, až černošským procítěním.

Podívejte se také na fotogalerii Martina Chocholy

Poté se Jonathan vtipně rozpovídal o legendě týkající se bluesové postavy Roberta Johnsona, neboli o tom, jak se na křižovatce upsal ďáblu, aby získal jedinečný kytarový talent. Jonathan trefně ukazoval na členy kapely a žertoval, zda také na křižovatce prodali své duše.

Předznamenání zmíněné historky směřovalo k další písni - Crossroad blues, jelikož Johnsonovo umění Jonathanovu tvorbu velmi ovlivnilo. Tuto skladbu Jonathan podal v naprosto odlišné aranži od originálu, která se velmi vydařila. Doposud zpíval výrazným a úderným hlasem, který se rozechvíval, avšak melodie Crossroad se nesla na vyprávěcí a něžné vlně.

Kapela se rozloučila několik minut před desátou, ale posluchači si ji potleskem přivolali nazpět. Závěrem večera a zároveň přídavkem se stala skladba s vězeňskou tematikou Johnnyho Cashe – Folsom Prison Blues.

Malý jednovečerní festival ukázal, že hudba stále slaví sama sebe. Když jde z muzikantů radost a víra ve vlastní tvorbu, pozná se to hned při prvních tónech. Večer ani na chvíli neustrnul v mrtvém bodě, žánry se měnily nejen s výměnou hudebníků na pódiu a nástroje velmi dobře vynikaly. Co říci závěrem. Je škoda, že podobně zaměřených akcí nenajde posluchač více, a proto se alespoň může těšit na příští ročník Expats to Czech.