Hugh Laurie se do České republiky vrátil podruhé, nicméně zde odehrál již třetí koncert, jelikož v červenci 2013 pro velký zájem přidal jeden navíc. Letos však navštívil brněnskou Kajot Arénu, ve které se představil nejen jako skvělý hudebník a zpěvák s netradičním a ihned rozpoznatelným hlasem, ale také se projevil jeho herecký talent a smysl pro humor.

Několik minut po avizované osmé hodině večerní se na pódiu s několika rozsvícenými lampami v celkem zaplněné hale objevila sedmičlenná kapela The Copper Bottom Band složená ze tří žen a čtyř mužů. Vzápětí za ní dorazil také očekávaný Hugh Laurie. Hned na úvod překvapil publikum několika větami v češtině, které pronesl s velmi dobrým přízvukem a zavtipkoval na svou britskou adresu. Během večera se ujímal slova často, vysvětloval původ starých písní, které na koncertě zahrál. Repertoár složil z cover verzí, které nahrál na svá zatím dvě vydaná alba – Let Them Talk a Didn´t It Rain.

Hugh si vybral skladby, které byly nabité energií, přímo z nich sálal jižní temperament, pak se však vystřídaly za velmi pomalé, melancholické a nezapomenutelně zazpívané. Let The Good Time Roll se nesl v jasném rytmu, který celé skladbě dominuje, zazpíval si v ní sólový hlas hned zpočátku Hugh za doprovodu dvou hlavních vokalistek a jedné doprovodné z dechové sekce. Jako klavírista si je Hugh Laurie jistý, jeho styl hry je od prvních tónů rozpoznatelný, lehký a přesto dokáže dnešnímu posluchači galantně podat staré skladby mistrů, které jsou v mnoha případech již zapomenuté.

Netypickým momentem koncertu se stal rituál, jenž má prý Hugh s kapelou již zavedený. Na pódiu se objevil číšník, který přibližně v polovině koncertu donesl na tácu panáky whiskey pro celou kapelu. A tak se alkohol dostal vtipně do rukou všech hudebníků a Hugh situaci okomentoval, že pije i za publikum.

Send Me to the ´Lectric Chair původně od Bessie Smith patří mezi jedny z nejvýraznějších skladeb. Zpěvačka Sister Jean McClain zde projevila svůj hlasový um i svůj rozsah. Plný hlas s hlubokou barvou a procítěností dokázal posluchači přiblížit i text, který pojednává o odsouzené ženě, jež je obviněná z vraždy svého manžela. Její hlas nádherně korespondoval s hlasem druhé hlavní zpěvačky a také multiinstrumentalistky Gaby Moreno, která však působila mnohem jemnějším pěveckým dojmem, i když rozsah neměla o nic menší. Každá tak představila zcela jiný pěvecký úhel a své party předvedly s velkou grácií a nasazením. Svou sólovou část nejlépe podala ve španělské verzi skladby Kiss of Fire, kterou si vystřihla jako duet s Hugh Lauriem. Ten odzpíval druhou sloku v angličtině. Oba předvedli také taneční kousek, kdy zatančili společně tango a Hugh ho zakončil polibkem.

Společně si zpěvačky vystřihly duet Didn´t It Rain, kde přesně vyzněly silné stránky obou z nich. Refrén vygradoval do výšek i doprovodných beztextových melodií. Hugh uklidnil atmosféru klavírní přemýšlivou skladbu St. James Infirmary. Zde se více odvázal jako zpěvák a úplně si podmanil celou klaviaturu. Hudebník se dokáže ponořit do jazzově laděné skladby stejně s citem jako do tanga. Blues, které pojímá po svém, je sice melancholické, ale vždy ke skladbě jeho vyjádření sedí. Celá kapela se projevila v instrumentálních sólech, například kytarista Mark Goldenberg vynikal v rock´n´rollových partech, které až zkresloval a plně rozjížděl. Hugh dával všem jako vedoucí kapely velký prostor – nejenže představil několikrát za večer každého člena, ale v hudbě bylo jasně slyšitelné, že nikdo není zcela upozaděn a každý má svou roli ve scénáři, ať šlo o foukací harmoniku, saxofon Vincenta Henryho či trombón. Tento sympatický přístup k hudebníkům se taktéž na výsledku projevil.

Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu Hugh Laurieho

Více jak dvě a půl hodiny dlouhý koncert, který ani na moment neubral na síle, ocenilo publikum potleskem ve stoje a velkým aplausem. Samotný hudebník s kapelou si toho očividně považovali a přidali na závěr tři skladby.

Hugh Laurie je oříšek pro nejednoho kritika. Když se na scéně objeví známý herec, který se sebejistě pustí do jiné umělecké sféry, vyvstane na mysl mnoho otázek. Pokusy leckterých herců o rozjetí úspěšné hudební kariéry se nezdařily, nicméně Hugh je příkladem umělce, který ví, co dělá, a z jeho projevu je zřejmé, že ho to baví. Hugh se soustřeďuje na tvorbu, kterou přejímá, ale zároveň ji oživuje, jelikož mnoho skladeb v jeho aranžích jsou méně známé kousky (jmenujme za všechny Louisiana 1927 o přírodní katastrofě ve stejném roce). Na pódiu je spisovatelem příběhů, hudebníkem, ale i velkým bavičem, který si nenuceně dokáže své publikum rozesmát. A přesto dělá zajímavou hudbu, jež promlouvá k mnoha posluchačům po celém světě.