Na samém začátku večera se představila předkapela Lukáše Martínka Private Earthquake. Trio rozjelo svůj koncert naplno, bez ostychu a úctyhodně nastartovalo celý večer v blues-rockovém duchu. Frontman Lukáš Martínek ukázal, jak si dokáže hravě poradit s různými přechodovými melodiemi a bluesovou procítěností ve své hře. První dávka energie tak byla velmi dobře zvoleným rozjezdem. Zpěvákův sice líbezný, ale nikterak výrazný hlas přímo nevynikal mezi instrumenty, a tak veškerá pozornost padla právě na kytaru.

Avizovaný začátek hlavní hvězdy ve tři čtvrtě na deset se nezpozdil ani o chvilku a na pódiu se objevili členové Kenny Wayne Shepherd Band. A hned vypálili. Rockově zabarvený kousek Never Lookin´ Back nažhavil již započatou energickou atmosféru plnou drivu a ještě více ji z hloubi rozdmýchal. Ihned od prvních zpívaných tónů se projevil zpěvák Noah Hunt, který do svého projevu vkládal především jasně vyznívající hlas. Jeho neobvyklá barva hlasu doplňovala jiskřivé tóny kytary. Ale na ni přišla řada později.

Setlist koncertu byl střídavě protkán autorskými skladbami kapely a převzatými písněmi. Vlastní repertoár jednoznačně vévodil a více vyzníval, což publikum ocenilo jasnou odezvou. Kenny Wayne posunuje blues ve vlastních kouscích do různých přemostění s rockem a rock´n´rollem, ale vzápětí nasadí další, která jednoznačně vychází ze starší tradice blues. Propojuje, inovuje, promíchává, navrací se. Každý tón dávkuje dle potřeby tak, aby se posluchači vryl nejen do uší, ale především do mysli a srdce. Zapůsobil snad na všechny možné emoce, ale především byl jeho koncert neopakovatelným zážitkem plným neutuchajícího elánu a radosti ze hry.

Doprovodnou kapelu tvořili kromě zmíněného zpěváka ještě dva členové – baskytarista Tony Franklin, jenž spolupracoval například s Jimmy Pagem, a bubeník Chris Layton. Basista předváděl po celou dobu na svůj bezpražcový nástroj mnohé kousky, které dodaly celku tvrdší zvuk.

Svou techniku ukázal dnes sedmatřicetiletý Shepherd v náročných pasážích i exhibicích, následně vložil veškerou melancholii do melodie, ze které vyskakovaly jednotlivé tóny jako nepolapitelné prchající okamžiky plné vzpomínek a emocí. V Heat of the Sun z desky How I Go přecházela kytara ve zpěv a naopak a v ponuřejších momentech zpívající nástroj zcela měnil polohy. Excelentním kytarovým sólem se stala závěrečná skladba While We Cry, ve které zazněl Kennyho nástroj v celém pojetí. Poklidnost, ale i dravá naléhavost se objevovaly ruku v ruce s dalšími protikladnými, ale přesto zcela do skladby zapadajícími momenty.

Cover verzí zaznělo během večera nespočet, možná na úkor samotné Kennyho tvorby, jež má rozhodně co říci současnému posluchači. Na jednu stranu je dobré zmínit, že výběr coverů zahrnoval pestrou škálu skladeb a že v podání kapely získaly známé nahrávky zcela novou, zvučnou podobu od podlahy. Talk to Me Baby původně od Elmora Jamese, You Done Lost Your Good Thing Now z repertoáru B. B. Kinga či nečekaně Search and Destroy Iggyho Popa vyzněly v hlasovém podání Noaha Hunta a s brilantním kytarovým přednesem jinak a posunuly se o kousek do jiného světla.

Podívejte se také na fotogalerii z koncertu

Na straně druhé byla trochu škoda, že si kapela nezahrála více vlastních věcí a například celý koncert zakončila (kromě nejznámější Blue On Black) dalšími covery. I když kapela mohla vybrat setlist trochu jinak, je pravda, že se blues ve svých kořenech vyžívá a Hendrix s jeho Voodoo Child zazněl na závěr s neopakovatelnou vervou, Kenny si užíval každičkou chvilku a nepolevil. Na koncertní atmosféře se to rozhodně projevilo.

Kytarista se představil také jako zpěvák. Vždy sice na svých albech zpíval, většinou se však ujímal doprovodných vokálů v refrénech (na které během koncertu také došlo). Na novinkové desce Goin´ Home již několik kousků zpívá zcela sám a při koncertě tomu nebylo jinak. Živě jeho hlas ještě lépe vyznívá, netlačí na pilu, ale přesto ve výsledku dosahuje řízného, leč jemného hlasu. Společně s Huntem se pak sladěně doplňují. Kenny Wayne Shepherd uspořádal pro Prahu nezapomenutelný zážitek. Předvedl se jako jeden z nejvýraznějších kytaristů současné hudební scény, který vlastním stylem pojímá blues a díky tomu se zařadil již v mladém věku mezi velikány žánru.