S úderem osmé hodiny večerní se na pódiu před slušně zaplněným sálem Fora Karlín objevila pětičlenná kanadská kapela ze Saskatchewanu The Sheepdogs. Tato partička, která posluchače přenesla v čase nejen svými outfity, ale i hudebními postupy a zvuky Hammondových varhan do 70. let, není na hudební scéně žádný nováček. Na scéně se pohybuje od roku 2004 a například tomu odpovídají i počty přehrání na Spotify.
Na postu předkapely The Sheepdogs zazářili. Chytlavé rockové songy, jako byly například I Don´t Know nebo Scarborough Street Fight, nechaly vyznít chraplavý hlas zpěváka Ewana Currieho, který hrál zároveň i na kytaru. Hudebníci se taktéž střídali ve vydařených sólech za neustálého problikávání jejich neonového loga. Především pak kytarista Ricky Paquette, který do kapely přišel teprve v roce 2022. V závěrečné skladbě Nobody zněly hned tři elektrické kytary zároveň poté, co klávesista Shamus Currie vyměnil své nordleady za kytaru také. Skvělá zahřívačka a dobrý tip na žánrovou kapelu!
Více než půl hodinu trvalo přestavět pódium pro hlavní hvězdy večera – Larkin Poe. Sestry, dvaatřicetiletá Rebecca Lovell a o dva roky starší Megan Lovell, původně začínaly ještě se svou nejstarší sestrou Jessicou v akustickém triu pojmenovaném jednoduše Lovell Sisters. Soustředily se na country, bluegrass a roots rock. Současná sestava už čítá pouze dvě sestry a od původního konceptu se žánrově odklonily k blues, blues-rocku, ale přece jen sem tam jižanský rock či country vyniknout nechají. A to jim sedí nejvíce.
Čtyřčlenná formace s modrými parukami na hlavách (31. října se prostě Helloween připomenout musel!) nejprve nakopla večer skladbami Strike Gold, Kick the Blues a Summertime Sunset. Vynikal v nich zastřený a chraplavý hlas energičtější Rebeccy, která celému koncertu pěvecky vládla. Na ní taktéž byla veškerá komunikace s publikem. Snažila se ho strhnout různými gesty i roztleskáváním, spolu s kytarou kolem krku se točila i zlehka tančila a vřelé úsměvy rozdávala na všechny strany. Bylo znatelné, že je na pódiu šťastná. Přesto jsem se několikrát nemohla ubránit pocitu, že ona drsňácká gesta nevycházejí až tak přímo z ní.
K jedním ze skladatelsky nejpovedenějším hitům bych řadila Georgia Off My Mind z desky, ke které se evropské turné právě koná – Blood Harmony. Až folkařsky písničkářský postup se v refrénu proměnil na rockově-countryovou pohodovku. Přesně tato poloha Larkin Poe sedí i naživo. Ženské téma zase vyvstalo s písní She´s a Self Made Man z předešlého alba a postupně se tak chýlila ke konci první část hodinu a půl dlouhého koncertu.
Co ovšem dělá Larkin Poe na blues-rockové scéně zajímavými, je Megan a její lap steel kytara. Tento nástroj ovládala famózně a skladbám dodával jedinečný zvuk neotřelosti a dálek. Škoda jen, že si nevystřihla delší sólo. Ono se ostatně nesólovalo skoro vůbec. Náznaky, při kterých už Rebecca nebo Megan měly k sólu naběhnuto, se rychle změnily v pokračování skladeb. A k většímu slovu se už vůbec nedostala rytmika. Basista i bubeník plnili role pouhých doprovodů.
Akustický set čítal skladby Might as Well Be Me, Southern Comfort a Crocodile Rock od Eltona Johna. Jeden mikrofon obestoupili všichni čtyři muzikanti jako za starých časů. Elektrická basa se vyměnila za kontrabas, lap steel kytara za dobro a elektrická kytara za tu akustickou. Rebecca ve svém zpěvu využila i náznaky gospelu a skladatelsky zdařilým skladbám jejich unplugged verze slušela.
Před samotným přídavkem zazněl singl Bad Spell, kterým opět navrátili publikum k tanci a ráznějšímu zvuku. Přídavek však zvolily jenom jeden. Vydařená, postupně gradující aranž skladby Deep Stays Down, při které vyzněly i hlasové možnosti doprovodné zpěvačky Megan, patřila mezi to nejlepší z večera. Zarazilo mě však, že se po hodině a půl pokračovat nebude. Přece jen 90minutový koncert je spíše na nižší hranici standardu a zároveň mladé sestry mají již mnoho vlastního materiálu, ze kterého mohou vybírat. Možná je také větší prostor trošku zadusil, ale i přesto jejich vystoupení ukázalo, že tyto dvě útlé dívky v bílých kalhotách a světlých tričkách mají na rockové scéně rozhodně své místo a do budoucna o nich určitě uslyšíme.
